TALENT drama studio - herecké a dramatické studio pro děti a mládež
Vezmi to do hry!
Naše filozofie

"Tvořivá může být jen svobodná bytost"

IDENTITA - OSOBNOSTNÍ RŮST - RADOST - TVOŘIVOST - ZRALOST


Pilíře TDS

1/ HRA - vede ke svobodě, radosti a tvořivosti (dramatická hra, improvizace, autorská tvorba) 

2/ STUDIUM - vede k sebepoznání a osobnostnímu růstu (překračování komfortních zón, otevřenost, hledání; pohybová a hlasová výchova, řečové jednání, autorské psaní) 

3/ VZTAHY - vedou k sebepřijetí a odpovědnosti (přátelská, spolupracující, přející, přijímající, vstřícná tvůrčí atmosféra, spolupráce, sounáležitost, souhra) 

4/ HODNOTOVÁ ORIENTACE - vede ke zralosti (svoboda, tolerance, respekt, odpovědnost, otevřenost, humanismus, demokracie)

Zásady TDS

1. NEDĚLÁME TALENTOVÉ ZKOUŠKY -  vycházíme z předpokladu, že každý má talent a našim zájmem je ho otevřít v každém člověku. Pro přijetí z kapacitních důvodů máme zápis. Snažíme se umístit každého, kdo chce a má zájem.

2. NESOUTĚŽÍME -  představení děláme pro radost, z radosti a touze po tvořivosti. Nesoutěžíme mezi sebou, v rámci skupin či s externími soubory. Nezúčastňujeme se soutěžních festivalů, přehlídek či jiných soutěžních formátů. Každému dáváme prostor a necháváme ho vyniknout. 

3. NEVYTVÁŘÍME HERECKÉ HVĚZDY - jde nám o osobnost člověka, jeho růst, zralost, svobodu a tvořivost. Aby se stal vyzrálou osobností s přesahem, zájmem, zvědavostí, tvořivostí. Člověk aktivní a iniciativní, který není lhostejný.

4. NETLAČÍME NA VÝKON - nejde nám o bezchybné a dokonalé formy. Ale o hravost a radost z procesu.

5. PSYCHOSOMATICKÝ STUDIJNÍ PŘÍSTUP V DRAMATICE - celostní dramatický přístup, propojení těla s psychikou, hledání a objevování jejich vzájemného souladu směrem ke zdravé, autentické a zralé osobnosti.

6. DIALOGICKÉ JEDNÁNÍ S VNITŘNÍM PARTNEREM - stěžejní studijní disciplína (viz níže)

7. AUTORSTVÍ - každý člověk se stává autorem, má právo ovlivňovat představení, zasahovat, posouvat ho, měnit, dávat podněty a připomínky, nabízet obsahy i formy. 

8. DŮRAZ NA KOMUNITU - dobré a přátelské vztahy. Festivalová forma závěrečných představení jako inspirativní a tvořivý prostor pro vytváření komunity. Další formáty, které budují přátelské společenství.

Fáze v průběhu roku

1. FÁZE: STUDIUM, HRA - vede ke svobodě a osobnostnímu růstu:  (září-listopad)

2. FÁZE: AUTORSKÁ TVORBA - vede k sebevyjádření, sebedůvěře a tvořivosti (prosinec-únor)

3. FÁZE: FINALIZOVÁNÍ PŘEDSTAVENÍ - vede k týmové spolupráci, odpovědnosti, hereckým a jevištním dovednostem (březen-květen)

4. FÁZE: PŘEDSTAVENÍ - vede k sebedůvěře, sebepřijetí, sebevědomí (v první polovině června v rámci festivalu)

5. FÁZE: REFLEXE, HRA - vede ke schopnosti vědomé reflexe, radosti (červen: po závěrečných představeních)

Studium - Laboratoř

Náš přístup je rozdělený na Studium a Laboratoř. 

1/ STUDIUM (do 15-ti let) - zaměřuje se směrem dovnitř, k člověku. Jeho sebepoznání, uvolňování vnitřních zdrojů a tvůrčí svobodě. Studium v sobě obsahuje všech 5 fází, s důrazem na fázi učení se a hry. 

2/ LABORATOŘ (od 15-ti let) - zaměřuje se směrem ven. Zabývá se vztahem člověka s vnějším prostředím. Pracuje se na tvořivém zpracování uvolněných potenciálů. Cílem laboratoře je komunikovat a sdělovat tvorbou své postoje směrem ke společnosti. Laboratoř v sobě obsahuje všech 5 fází, s důrazem na fázi autorské tvorby. 

Požadavky na studenta

1. Zájem

2. Pravidelná docházka

Lektor

Lektor je doprovázejícím skupiny. Nevyučuje, nehodnotí, ale naslouchá, reflektuje, komentuje dramatické jednání a nachází momenty, které nabízí možnosti dalšího rozvoje či pokračování, jak u jednotlivců, tak skupiny, poskytuje zpětnou vazbu. Dává impulzy, které se mohou dále rozvíjet ve hře, dramatické a divadelní situaci. Cílem lektora je nabádat studenty k tomu, aby se jednotlivci či skupina stala vlastním učitelem, sama si všímala impulzů, byla je schopna zpracovat, a z toho tvořit. Cílem lektora je, aby se člověk naučil pracovat sám se sebou. Jde o přístup směrem k důvěře v člověka a jeho schopnosti. Lektor musí mít dlouholetou zkušenost s disciplínou Dialogické jednání s vnitřním partnerem a psychosomatickým přístupem v dramatice. 

Nejdůležitější pojmy

1/ soustředění, vnímání, pozornost, 2/ čas: nespěchat, nevytvářet, nevyrábět, 3/ být svědkem svého jednání, 4/ trpělivost, 5/ naslouchání, 6/ zpětná vazba, 7/ laskavost, 8/ zvědavost, 9/ komunikace, 10/ odvaha, 11/ respekt, 12/ přijetí a vstřícná pozornost, 13/ dialog, 14/ napětí, 15/ tvořivost

Inspirační zdroje

Ivan Vyskočil, Eva Vyskočilová, Martin Buber, Jan Patočka, Eugen Fink, Johan Huizinga, Carl Gustav Jung, Fritz Perls, Viktor Frankl, Carl Rogers, Tomáš Halík, Janusz Korzcak, Jerzy Grotowski, K. S. Stanislavskij, John Dewey, Filip Neri, Don Bosco, Terezie z Avily, Anselm Grun, Marek Orko Vácha, Johann Heinrich Pestalozzi, Jan Amos Komenský

Dialogické jednání s vnitřním partnerem

Dialogické jednání, které objevil Prof. Ivan Vyskočil po dlouholetém výzkumu, je stěžejní a zásadní disciplínou v našem pojetí studia herectví, autorské tvorby a divadla.

Proč se upravuje? Je chyba chybou? Co je zveřejněná chyba? Je třeba se za chybu stydět nebo jí můžeme přiznat? Proč se škrtá, zpřesňuje? Musí být vše dokonalé? Co je nedokonalost? Je živoucí dokonalost či nedokonalost?

Dialogické jednání 

Dialogické jednání je otevřená dramatická hra, sólová improvizace bez zadání s „vnitřním partnerem“. Také jí nazýváme komplexní psychosomatická disciplína. Psychosomatická proto, že propojuje psychiku se somatikou, tedy tělem a tělovými projevy. Komplexní, protože pracuje s celkem člověka, jeho tělem, hlasem, řečí. Dialogické jednání se odehrává ve veřejném prostoru, před přejícím publikem tzv. vstřícnou pozorností. Zkoušející v prostoru skrze jednání a hru s vnitřním partnerem objevuje sám sebe, principy komunikace a dramatické hry. Jde o jakýsi typ samomluvy, jako když si dítě hraje samo se sebou, nebo člověk sám se sebou vede rozhovor, jen je to věc vědomá, vědomě řízená. Člověk se nenechává pohltit bez schopnosti zpětné vazby (vědomého nadhledu). Naopak, umění zpětné vazby se učí skrze hru. Skrze hru s vnitřním partnerem může své jednání opravovat, upravovat, vracet, měnit, zpřesňovat, zkoušet znovu. Tím se dostává do hry. Kouzlo hry spočívá v tom, že vše co se stává její součástí, ztrácí svou původní těžkost. Ve hře se všechny momenty slabosti, chyb, strachu, nevědění, stávají součástí vášnivého hráčství, improvizace, zájmu, hry. Tím je hra pro člověka osvobozující.

Dialogické jednání a věkové skupiny

Přestože Dialogické jednání pracuje s vědomou zpětnou vazbou, tedy nadhledem, u malých a mladších dětí, které ještě nemají vytvořený sebeobraz Já, ve zkoušení lektor upozorňuje zkoušející dítě jen na aspekty Dialogického jednání, které je dítě schopné vstřebat, porozumět s ohledem ke své zkušenosti. S vědomým nadhledem se může pracovat až v starším věku, cca od 13-14 let. Dialogické jednání s vnitřním partnerem však může už nejmenšímu dítěti pomoct překonávat strach, ustát samo sebe a své jednání před veřejností, hrát si plně a zaujatě místo hraní a předvádění. Dialogické jednání pomáhá dítěti zůstat ve své otevřenosti, svobodě, hravosti i v průběhu zrání. Umí lépe pracovat se strachem, nelekne se neočekávaných situací, podmínek, otevřenosti. Není bezradné, když nemá zadání. Dialogické jednání učí děti pracovat se strachem, napětím, svobodou a otevřeností.

Jaký vliv na výchovu herce, umělce, tvůrce má Dialogické jednání?

Herec nebo jiný umělec či tvůrce potřebuje vztah, komunikaci, dialog. Nemusí jít jen o dialog, který je s člověkem, jde o vztah v širším pojetí, fotograf a malíř s obrazem a představivostí, herec s hereckým partnerem, prostorem, atmosférou, scénárista se slovem. Neustále jde o vztah, jinak řečeno, soustředění, vnímání, věcnost. Umělci by mělo jít o věc, ne jak vypadá před veřejností (žít, hrát, tvořit pro oči jiných), protože pak se ztrácí pravdivost, autenticita a umělec jen předvádí, hraje, aby to bylo pro diváka pěkné, aby přesvědčil diváka jak je skvělý. Umělci musí jít především o dílo, konkrétní vztah v „tady a teď“. Tím vzniká zájem, zaujetí, vášeň, hra. Dialogické jednání právě k navazování vztahu, komunikaci, dialogu, hře, člověka vede a otevírá mu cestu k pravdě, věcnosti a skutečnému hráčství a umění.

K čemu může být Dialogické jednání?

uvolnění, - koncentrace, - vnímání, - nadhled, - práce se strachem, nejistotou a trémou, - zájem a vášeň pro hru, věcnost, - zvědavost, - otevřenost, - svoboda, - trpělivost, - naslouchání, - dialog a komunikace, - kritické myšlení, - empatie, - důstojnost a respekt, - odpovědnost, - pravdivost, - herecká a umělecká autenticita, - práce s chybou a selháním, - přirozené veřejné vystupování, - schopnost improvizace, - hravost, - humor, autentický tělový, hlasový a řečový projev, schopnost ustát nevědění

Pro koho je určené?

divadelní, filmové a vizuální tvůrce, herce, performery, umělce, - kreativce, - pedagogy, zdravotníky, psychology, právníky, ekonomy, lidi v pomáhajících profesích a další profese, které jsou založené na vztahu s lidmi, - všechny, kdo chtějí na sobě vědomě pracovat

Jak se Dialogické jednání praktikuje?

Zkouší se pravidelně, většinou 1 x týdně (60-120 minut). V jednoduché místnosti se vytvoří prázdný prostor pro zkoušejícího před očima diváků (vstřícná pozornost), kteří sedí na židlích. Každý z diváků se stává v průběhu lekce zkoušejícím. Max. počet 12 lidí, min. 2. Lektor sedí po levé straně prostoru na straně diváků. Sleduje a dává připomínky, zpětnou vazbu, k proběhlému jednání. Nikdo jiný zpětnou vazbu nedává. V průběhu cca prvních tří měsíců prožívá zkoušející chaos, s kterým se postupně učí pracovat a uvědomovat si, co pro něj osobně konkrétní jednání znamená. Jde o vlastní zkušenost každého zkoušejícího. Proto tvůrce Dialogického jednání prof. Ivan Vyskočil často na otázku „K čemu Dialogické jednání je? odpovídá „K ničemu.“ K ničemu obecně, protože nejde o zaškatulkování určité metodiky, ale osobně každému přináší to, co zrovna potřebuje, v jeho fázi životní cesty a seberozvoje tak, aby člověk znovu nabýval radost a vášeň pro hru. Lektor upozorňuje zkoušejícího na momenty, kde vidí možnosti dalšího směřování nebo rozvoje. Každý z přítomných zkouší cca 2-5 minut 2-4 x v průběhu lekce. Existují tři základní pravidla pro zkoušejícího: 1/ nedívat se do publika, 2/ nevymýšlet, nevyrábět, přicházet do prostoru s ničím, 3/ nebrat do hry rekvizitu. Součástí sebezkušenosti je psaná reflexe, kterou by jsi měl zkoušející z jednání napsat doma, zreflektovat zkoušení, vypíchnout momenty dalších možností a směřování jednání. Jde o zvědomování proběhlého procesu.

Kde se Dialogické jednání vzalo?

Dialogické jednání s vnitřním partnerem objevil prof. Ivan Vyskočil, výrazná divadelní osobnost, zabývající se především alternativním přístupem k dramatice a divadlu, významný psycholog, pedagog a filozof, ze začátku ve spolupráci s Friedrichem Dürrenmattem, švýcarským dramatikem a prozaikem. V průběhu let 60-90.-tých 20. století podroboval ve svém veřejném vystupování jako divadelník, ale i jako divadelní pedagog a psycholog volnou dramatickou hru praktickému i teoretickému výzkumu. Pracoval s divadelníky, studenty herectví a divadla, v ústavech s lidmi s duševní poruchou. Zajímala ho volná dramatická hra jako odpověď na otázku po svobodném a autentickém sebevyjádření, hře jako základního principu veřejného vystupování, i jako odpověď na filozofické směry obracející se ke hře jako základnímu fenoménu lidské existence. Jako návrat k prapůvodní bytostné touze člověka po hráčství a vášně pro hru. Dialogické jednání s vnitřním partnerem je dále podrobováno výzkumu v Ústavu pro výzkum a studium autorského herectví na pražské DAMU.

Prof Ivan Vyskočil, tvůrce Dialogického jednání

27. dubna 1929 Praha – 28. dubna 2023 

Studoval herectví a režii (1948 –1952) na dramatické konzervatoři, která se r. 1949 přeměnila na Divadelní fakultu AMU. K jeho učitelům patřili Karel Höger, Otomar Krejča, Jiří Frejka, Jiří Plachý, Božena Půlpánová, Ladislav Pešek, Radovan Lukavský.

V letech 1952 – 1957 studoval na FF UK psychologii a pedagogiku s filosofií, kde ho učil známý český filozof Jan Patočka. Působil jako externí vychovatel v psychiatrických a nápravných ústavech. Zajímal se o převýchovu založenou na důvěře, kontaktu a vztahu. Pro úplnější poznání se nechal na jeden měsíc inkognito zavřít jako chovanec v chlapecké polepšovně v Opatovicích. Navázal spolupráci s Dr. Hugo Širokým a v ústavu Ledce – Šternberk spolu jako jedni z prvních u nás experimentovali se socio- a psychodramatem. Na poli psychologie a psychiatrie spolupracoval až do konce šedesátých let na příležitostných projektech nejen s Hugo Širokým, ale také s Evou Syřišťovou, Ferdinandem Knoblochem a Eugenem Wolfem.

V letech 1957 – 1959 se stal prvním učitelem psychologie na AMU. V tu dobu vytvořili spolu s Jiřím Suchým tzv. text-appely, veřejná vystoupení autorských textů a hudby v pražské Redutě. Spolu s Jiřím Suchým, Helenou Philippovou a Vladimírem Vodičkou byl spoluzakladatelem Divadla Na zábradlí, kde zastával post šéfa činoherního souboru a angažoval se zde jako herec, dramatik i režisér. Autorsky se podílel na pěti původních premiérách (s Jiřím Suchým: Kdyby 1000 klarinetů a Faust, Markéta, služka a já, s Milošem Macourkem Trochu, s Pavelm Koptou Smutné vánoce, s Václavem Havlem Autostop). Po odchodu z Divadla Na zábradlí se vrátil do Reduty, stal se uměleckým vedoucím Salónu Reduta a založil tu Nedivadlo.

V šedesátých letech začaly také vycházet Vyskočilovy texty, časopisecky i knižně. Úspěšný byl také jako autor rozhlasových her i moderátor rozhlasových pořadů. V roce 1968 se zúčastnil mezinárodního kongresu psychologů, kde se seznámil s Royem Hartem, s nímž vedl dílnu v „dětštině“. S nástupem normalizace byl nucen opustit Redutu, nemohl publikovat. S Nedivadlem putoval po různých místech České republiky.

Od roku 1971 začal učit na LŠU – specializované účelové studium – kursy pro pracující v Josefské ul. v Praze. Zde postupně vznikla jeho koncepce studia psychosomatických disciplín a autorského herectví jako výchovy k osobnosti. Během let kolem sebe soustředil tým spolupracovníků, s jehož jádrem (Vítězslava Fryntová, Libuše Válková, Hana Smrčková) odešel po roce 1989 na DAMU. Nedivadlo se postupně vyvíjela jako alternativní scéna, která se vyznačovala  osobitou narativní poetikou a pokusem o improvizace.

V osmdesátých letech se Vyskočil výjimečně objevoval i ve filmu. Po roce 1989 se Vyskočil naplno vrátil do veřejného života. Publikoval, účastnil se rozhlasových besed, televize točila podle jeho povídek inscenace. O Vyskočilovi bylo také natočeno několik televizních či filmových portrétů: GEN, Mistr Vyskočil, Divadelní guru – prof. Ivan Vyskočil, Krajina osudu. Většinu svých aktivit v tuto dobu věnoval DAMU, zejména výzkumu Dialogického jednání s vnitřním partnerem. Nejprve působil jako vedoucí katedry činoherního herectví, v roce 1994 vytvořil samostatnou katedru, kterou nazval Katedra autorského divadla a pedagogiky, posléze Katedra autorské tvorby a pedagogiky, jejímž byl vedoucím do roku 2003.

Roku 1992 byl  jmenován profesorem herectví a autorské tvorby. Byl rovněž nositelem ocenění festivalu Next wave Živoucí poklad (2003), čestného doktorátu JAMU v Brně (2005) či Zlaté medaile AMU (2009). Ivan Vyskočil byl praktikující katolík a po celý život žil v Praze. Zemřel 28. dubna 2023, den po svých narozeninách, ve věku 94 let.

Miroslav Krobot k Dialogickému jednání

Co píše bývalý pedagog DAMU a režisér Dejvického divadla Miroslav Krobot o Dialogickém jednání jako dopis Prof. Ivanu Vyskočilovi v rámci jeho knihy Nečíst.


Reference ředitelce TDS Erice Merjavé od Prof. Ivana Vyskočila