Příběh mé loutky
Texty dětí ze skupin Ohnivák (9-11 let), které zazněly v jejich představení Sedmikrásky na Vršovickém festivalu talentů 2024
Tea: Jednou se procházel na louce. Najednou uviděl sedmikrásku a lehl si do trávy. Propadl se do země jako kdyby nic. Nevšímal si toho a koukal jak mrtvý. Potom spadla na planetu sedmikráska. Tam žil do té doby, dokud nenašel sedmikrásku a když ji našel, tak si lehl a propadl se zpátky na zem. A od té doby nosí v ruce sedmikrásky. A proto se jmenuje Sedmikrasavec.
Anais: Jmenuji se Levito. Byla jsem loutka krále. Hrála jsem ve velkých divadlech, ale nevypadala jsem tak, jako teď. Jednou, bylo to hned po jednom z představení, dostal král novou loutku. Byla to katastrofa. Král si oblíbil novou loutku a mě vyhodil z okna. Začalo pršet a mně se začala smývat barva a obličej. Nakonec jsem se smutně ukryla do opuštěného divadla a vzpomínala jsem na krále a na dobré časy, co jsme spolu prožili.
Tonda: Loutka Smích. Loutku vyrobil jeden starý loutkař. Byla to nejoblíbenější loutka, do té doby dokud nepřišly nové loutky. Smích byl najednou stará nepoužívaná loutka. Vyhodili ho do popelnice a už si na něj nikdy nikdo nevzpomněl.
Sebík:
Sebík: Jé, ahoj loutko.
Loutka: Ahoj.
Sebík: To není možné, já mluvím s loutkou.
Loutka: No, je to možné.
Sebík (pro sebe): Jsem překvapen. Přijde mi hezká a cítím z ní radost a veselost. Roztomilost. A pak jsme byli nejlepší kamarádi.
Adina: Když jsem byla malá, rozvedli se mi rodiče. Soud nařídil, abych byla u matky. Ale matka mě nechtěla. Prý, že byla moc mladá a tak mě dala do děcáku. Odmala mě vychovávaly vychovatelky. Ale byly zlé. Neměla jsem je ráda a ony mě taky ne. Chtěly se mě zbavit. Prý, že jsem moc drzá a nevychovaná. Najednou se jim to povedlo. Adoptovali si mě moc hodní lidé, kteří mě mají moc rádi a já je. Prostě láska na první pohled. A teď vystupuji tady. A oni mě pořád milují. A já se k nim večer vracím.
Johanka: Byla jsem tam nebo ne? Žila jsem nebo ne? Byla jsem pořád jen loutka? Ví to někdo? Co mám dělat teď? Co je můj osud? Pořád se ptám. Mám tisíce otázek, ale žádnou odpověď. Nikdo mě nevnímá, jako bych nebyla. Jako bych byla jen prach, prach který není, prach který umírá. Co když nežiju? Co když je to jen sen, ze kterého se nedá vzbudit? Ve kterém jsem uzavřená jako v kleci a takhle se zmenšuje, čím dál víc a já se rozpadám. A pak. Co se stane pak? Zemřu nebo ne? To je otázka, na kterou mi nikdo neodpoví.
Maty: Nevýznamnost. Zlá věc. Však loutka…Pouhá loutka dokáže něco významného. Teda ne pro všechny, ale pro mě ano. Loutka nevýznamnosti vždy byla nevýznamná. Pro všechny. Pro mě ale ne. Měla spoustu nápadů, co jí napadly. Nikdy neupoutala pozornost. Tato loutka jde a jde. Snaží se, snaží se co nejvíc, aby měla aspoň někoho, na koho se může obrátit. Neměla, ale teď už má. Tato loutka jde a jde.
Kačka: Jmenuji se Vojta. Vojín Vojta. Vyřezali mě v dílně loutkáře Jaroslava. Dal si na mě hodiny práce, měl mě strašně rád. I když jsem byl vlastně jen ze dřeva. Ale jednou v noci jeho dílnu vykradli a mě vzali s sebou. Bylo mi to líto, protože už jsem svého nejlepšího přítele nikdy neviděl. Vlastně mě potom stejně nechali u popelnic. Jednou mě tam našel jeden kluk, který hrál divadlo. A tak mě ukázal jeho starému učiteli a ten si mě nechal a začal mě využívat na jeho vlastní hry. Byl jako můj bratr, ale jednou zemřel a po poslední hře už mě nestihl uklidit.
Bára: Když jsem byla malá, neměla jsem kamarády, ale teď jich mám hodně. Nevím proč. Jsem šťastná. Žiju ve skvělé rodině a mám se báječně. Za tu dobu jsem se naučila i zpívat. Jednoho dne se mi zlomila nožička. Šli jsme za loutkářem a ten ji vyléčil. Teď jsme šťastná rodinka!
Daria: Žila byla jedna loutka. Udělala jí jedna loutkářka. Původně ji chtěla udělat jako doktorku, ale ona doktorkou nechtěla být. A tak utekla a žila svým životem. Utekla, protože chtěla vyzkoušet různé věci, nejenom být doktorkou. Nakonec všechno vyzkoušela a rozhodla se, že bude dělat různé věci. Potom ji našel jeden starý pán. Začali spolu žít a ten pán si s ní hrál.
Ella: Jednou dávno mě sestavil jeden malý kluk. Byla jsem jeho nejoblíbenější hračka. Chodili jsme spolu do parku a chodila jsem s ním i na výlety. Ale všechno se změnilo, když mu bylo osm let. Byl starší, takže si už moc s hračkama nehrál. Spíš chodil ven s kamarádama a koukal na mobil. Jednou vzal pytel a hodil všechny hračky do něj. A odnesl nás do nejbližšího koše. Pár měsíců ušlo a konečně se otevřel pytel. A tam nade mnou koukala malá holčička. Vytáhla mě z pytle a vzala si mě sebou domů.
Rebeka:
Loutka: Řeknu ti tajemství.
Rebeka: Jaké?
Loutka: Umím číst myšlenky.
Rebeka: Fakt? Tak schválně. Kolik mi je?
Loutka: Devatenáct.
Rebeka: Co mám ráda za barvu?
Loutka: Černou.
Rebeka: Ty jo. Hm.
Loutka. Jsem loutka jako každá jiná. Umím hrát, tancovat. Ale jsem i výjimečná. Umím číst myšlenky. A vtělovat se.
Loutka: Tak co, půjdem?
Rebeka: Půjdem.