Hranice nejsou stěny
Český fotograf Josef Koudelka v sérii fotografií zachycuje zdi vystavěné ve Svaté zemi. Vnímá je jako bariéry omezující prostor krajiny a rozdělující společnost do separátních skupin. Prohlížení jeho díla mě přivedlo k zamyšlení: Nastavují si lidé hranice, nebo si staví stěny?
Pro každého člověka je nesmírně důležité znát své možnosti a schopnosti a nastavovat si hranice tak, aby se cítil respektován a nestavěl se do situací, které by ho omezovaly, nebo šly proti jeho lidství. Mnoho lidí má však tendenci své hranice dodržovat tak striktně, že si kolem sebe staví pomyslnou stěnu.
Hranici vnímám jako linii, plochou čáru, která vymezuje, ale neomezuje. Lze ji kdykoliv posunout nebo přetvarovat v závislosti na situaci. Oproti tomu stěna se zvedá do výšky, pevně omezuje prostor a aby se mohla posunout, musí se buď prorazit, anebo zbourat úplně. Ať tak či tak, je nutné k tomu použít sílu – násilí. A zatímco když dva lidé stojí na opačných stranách hranice, vidí si do tváře, mohou spolu mluvit, vnímat druhého, dotknout se jej, tak pokud stojí na opačné straně stěny, můžou pouze odhadovat, jak druhý vypadá, křičet na sebe, aby se slyšeli a každý žije ve svém omezeném světě. A ten za stěnou se postupně oddaluje, až může z jednoho prostoru na jedné straně vzniknout bohaté město, a na druhé straně pustá poušť.
Znejme své hranice, ale nestavme stěny.
Hana Sršňová (24 let)
Proč píšu?
Mládí se dá řešit mnoha způsoby. Můžete ho zapít, můžete si ho vybít s někým někde na betonu, můžete jít do kasina a vsadit vše na červenou.
Není ale elegantnější způsob než psát. Když mám na něco vztek, sednu a píši, než zmizí. Není smutek, který by krátká báseň nespravila. Když nemám co dělat, píši o svých vymyšlených světech, procházím se v nich, sním za bílého dne. A moment, kdy se z nudy stane dobrodružství, je ten nejkrásnější. Klepu hodiny na písmenka dál a usínám přitom, než se světlo rána zase vrátí.
Druhý den mi přijde, že psát je úplně zbytečné, ztráta času. Že se to nedá číst, nemá to strukturu a děj. Říkám si, rým už se mi nelíbí, nadpis vymyslel někdo hodně sjetý. Nerozumím, co jsem stvořil za tolik času. Vždycky se k psaní vrátím… Psaní pro mě není o formě, o závěru a úvodu, o „výsledku“ a potlesku při předávaní cen. Psaní prostě je, je součástí toho, kdo píše. Je mojí součástí, nezáleže na tom, co vzniká.
Mě baví psát…
Janek Poláček (18 let)