Facebook Instagram
Vezmi to do hry!

Rozhovor, listopad 2024

tentokrát s našim absolventem Tobiášem Frýdlem, studentem 3. ročníku produkce FAMU, synem faráře Husova sboru ve Vršovicích a produkčním Vršovického divadla MANA.

Údělem unést je úděl svůj

Tobiáš je veřejně aktivní mladý člověk. Není lhostejný k současným společenským problémům a snaží se v nich veřejně angažovat. Kromě studia produkce na FAMU se věnuje produkci ve Vršovickém divadle MANA. V nejbližší době ho čeká odjezd na natáčení dokumentu do Gruzie na téma Seznamování queer lidí v homofobním prostředí. 

Studuješ filmovou produkci na FAMU. Proč jsi se rozhodl pro film a produkci?

Už odmalička jsem cítil, že mě baví natáčet, nebo obecně tvořit. FAMU byla pro mě automatická cesta. Zároveň se primárně pohybuji v divadelním prostředí. Na přijímačkách na FAMU se mě ptali, proč nejdu na DAMU. Tam mě napadla otázka, proč vlastně, když je mi divadelní prostředí přirozeně bližší? Ale možná právě proto. Tím, že je mi divadlo bližší, je pro mě film méně dostupný a možná proto více lákavý. Na produkci mě zajímalo spojení praktické organizační složky s uměleckou. Spojování racionálního s uměleckým světem. 

Jak se díváš na svůj vývoj od přání stát se hercem, přes filmovou režii až ke studiu filmové produkce?

Cesta k tvorbě byla z nouze ctnost. Se čtveřicí kamarádů jsme spolu v nejútlejším dětství trávili čas a nudili se. Říkali si, co bychom mohli dělat. Napadlo nás, pojďme něco natočit. Šlo o zabíjení volného času, ze kterého se postupně stal koníček. A stejně to bylo u divadla. Ty jsi začínala a říkala tátovi, že ti chybí v kroužku kluci. On nás do Talentu poslal se slovy: „Běžte, třeba vás to bude bavit”. Nakonec mě to chytlo.

Proč jsi se nakonec od herectví odklonil?

Když jsem přišel do Talentu, začalo mě hraní hrozně bavit, V pěti-šesti letech jsem si říkal: “Já budu herec”. Ale tím, že se pohybuji i v profesionálním divadle, mohl jsem vidět odvrácenou stranu herectví. Člověk už nevidí jenom hvězdy, supr role, velká natáčení. Ale také strašnou dřinu, která za tím stojí. Množství lidí, kteří to chtějí dělat, a jsou v tom třeba i dobří, ale nedostává se jim příležitostí. To mě od herectví odradilo a posunulo z pozice před kamerou nebo na scéně dozadu za kameru a do zákulisí. 

Hraješ v amatérském divadelním spolku Sumus. Proč jsi si ponechal hraní?

Baví mě to. Ale právě u amatérského divadla, kde zůstává jen čistá radost z hraní. Je oproštěno od všeho, co mě od hraní odradilo. Že se musím někde nabízet, snažit. Není tam žádná ambice se někde prodat, prorazit, proslavit, nebo získat na základě toho další role. 

Radost je základem pro tvořivost. 

To vidím i ve škole. Když mě spolupráce s konkrétním režisérem nebo režisérkou nesedí, přestává mě to bavit, těžko hledám smysl na tom dělat. Když vyprchá radost, i tvoření jde hůř.

Máš ve filmu stejnou radost z tvorby, jako v divadle?

Pro mě byla FAMU deset let meta, až modla. Vůbec jsem se nedíval za horizont. Ale čím déle tam jsem, tím méně vím, co dál. A čím déle se pohybuji v divadle, které jsem si myslel, že jednou opustím, tím méně si dokážu představit, že bych se ho vzdal. A zároveň mě baví film. Ale možná trochu jinak, než jsem si myslel. Když jsem do školy nastupoval, měl jsem za to, že budu točit velkofilmy. Teď mě víc láká dokumentární prostředí, menší projekty. Jenže jak si tím vydělat na živobytí? Na jednu stranu přesně vím, co mě baví, na druhou stranu je mi jasné, že se z toho neuživím. Je to zvláštní rozkol.

Jak pracuješ s bodem nevědění? 

Vždy, když nad tím začnu přemýšlet, dostanu paniku. Pomůže mi pak se zaměřit na to, co je teď. Co mě teď zrovna baví, co chci dělat, můžu dělat. Můj děda, básník a lékař, má krásnou krátkou báseň Úděl. Říká se v ní: „Údělem unést je úděl svůj. Tak ho pozvedni. Je k neunesení? Ještěže nosí se po jednom dni.” Uklidní mě, když si vzpomenu, že i můj úděl se nosí po jednom dni. Z delšího horizontu to zkrátit na to, co teď dělám, co mě baví a neřešit, jestli mě to za pět let uživí. S tím jsem vstupoval do projektu, který jsem natočil vloni. Že chci a musím točit a neřešil jsem, jestli je to pro mě prospěšné do budoucna z hlediska mé práce nebo kariéry. Ono se to zkrátka vyvrbí.

Kdyby ses podíval za 15-20 let na sebe, kde se vidíš?

To byla první otázka, kterou jsem dostal na dílně na FAMU. Přišla na mě řada a bylo mi trapné říct, že nevím. Došlo mi, že vůbec takto neuvažuju. Nezajímá mě to. Jestli to bude víc u divadla nebo u filmu, nebo třeba úplně někde jinde, vůbec netuším. 

V současné společnosti se od lidí chce, aby ve všem měli hned jasno. Jakoby člověk neměl právo nevědět. 

Vnímám tlak společnosti, že když člověk už teď nepracuje na svém skvělém životě, který bude mít za deset let, marní čas. Ale nenechávám se tím znervóznět. Lidé mají pocit, že už teď musí vědět. Když si představím, že můj táta farář se jednou stane ředitelem divadla. Že se z Vysokého nad Jizerou přestěhuje zrovna na faru, kde pod barákem je divadlo a on se pak stane jeho ředitelem. Nebo dědův život, podobně náhodně se dostal k práci venkovského lékaře. Oba se v tom absolutně našli. Celé to bylo random.

Pomáhá ti v tom přístupu víra?

Určitě. To, že existuje nějaká entita, která má cestu pro člověka připravenou, naplánovanou a člověka po ní vede, aniž by věděl jak, je výchozí bod v mém životě… Myslím tato perspektiva.

Jak to souvisí se svobodu člověka? Aktivním ovlivňováním a rozhodováním o svém životě. Jak vnímáš tento paradox?

To se vůbec nevylučuje. Věřím, že člověk je svobodná bytost, která se může sama rozhodovat, ale zároveň věřím, že rozhodnutí nejsou nahodilá. Právě ve zpětném pohledu člověk dokáže pozorovat momenty, které definovaly jeho cestu.

Co pro tebe znamená reflexe, sebereflexe? Dívání se do sebe, na své kroky, životní i osobnostní?

Líbí se mi název knížky (kterou jsem ale zatím nečetl), knižního rozhovoru Erika Taberyho se Zuzanou Čaputovou Neztratit se sama sobě. Je pro mě důležité, když se snažím dívat zpětně na své kroky, vnímat autenticitu v tom, co jsem dělal, jak jsem se choval, Když se vrátím zpátky k otázce, kde budu za 15 let, tak bych byl jen rád, aby mi to, co jsem dělal, dávalo smysl. Abych se neztratil sám sobě. Nezačal někde pracovat nebo tvořit jen proto, že člověk musí, nebo ze setrvačnosti, že si něco stanovil, nebo musí něčeho dosáhnout. Vždycky se v těch krocích obhájit, že jsem je dělal z radosti, dobré vůle, nebo s dobrým úmyslem. Taky si někdy dojdu k tomu, že jsem sledoval nějaký svůj zištný zájem. To je pro mě bod sebereflexe, kdy si řeknu, že jsem se nezachoval úplně správně.

Ve tvém dokumentu Víra v barvách duhy, který získal Cenu Jana Opletala, představují zástupci církví vstřícný pohled k různým LGBT otázkám. Proč jsi se rozhodl projekt natočit?

U nás v rodině, přestože jsem z věřící rodiny, nikdy LGBT nebylo téma ani problém. Ale vnímal jsem v médiích hluboce zarytou představu, že se křesťanství s queer světem vylučuje. I někteří lidé si hned tátu faráře zaškatulkovali, co si o LGBT tématech myslí. Pak bylo hezké říct: Ne, proč? Když je člověk z věřící rodiny, nebo farář, proč by to mělo automaticky znamenat, že se vůči těmhle tématům vymezuje? Znám desítky farářů, kteří s LGBT absolutně nemají problém. Tak jsem chtěl ukázat, že víra a LGBT svět se nemusí vylučovat. Ukázat pozitivní pohled. Často mi pak bylo vyčítáno: No jo, ale to není objektivní, máte tam jenom jednu stranu. Ale já myslím, že diskuze ve veřejném prostoru na téma církev-homosexualita není objektivní, je jednostranná. Když se v médiích potřebuje ukázat “křesťanský” pohled na LGBT, přijde tam Duka a jemu podobní, a ometou to lidem o hlavu. Takže do jednostranné diskuze se dokument snaží vnést druhý pohled a ukázat, že paleta názorů, i v církvích, je širší.

Co pro tebe znamená stereotyp a vzdor?

Celý ten projekt byl pro mě takový vzdor. Točil jsem ho ze vzteku. Znovu jsem si přečetl další článek, kde se nějaký farář vyjadřoval negativně k LGBT, znovu jsem četl ty biblické “argumenty”. Ale když člověk zná spoustu lidí, kteří to vidí jinak, tak ho štve tento jednostranný postoj. Z mé strany šlo o vzdor, narušení stereotypního obrazu, který často předkládají média. Vzdor byl pro mě hnací motor.

Narušením stereotypu vzniká nový stereotyp, který je zase třeba narušit. Jak vnímáš koloběh stereotyp – vzdor?

To je docela zajímavá úvaha, že jednou by byl svět, kde jsou všichni představitelé církve tak tolerantní, až to všem bude lézt na nervy… Skoro by mě zajímalo se do takového světa podívat. Ohledně stereotypu a vzdoru – lidský mozek je nastavený, že si věci zjednodušuje, aby byl člověk schopen vstřebat informace, které k němu tečou. Ale je fajn si být toho vědom. Pro mě je důležité si to uvědomovat, ale pořád se proti tomu snažit bojovat. Stereotyp je zjednodušení. A právě umění se snaží ukázat širší obzor, paletu možností, víc věci zasadit do určitého rámce. Každého člověka je možné snadno onálepkovat, odsoudit, někam zařadit. Ale, když se na člověka podíváme blíž a poznáme všechny jeho motivace, věci se nám ukazují daleko míň jednoznačné. Takže měli bychom se snažit nabourávat si v hlavě stereotypy a připomínat, že svět je pestřejší.

Zajímají tě veřejné věci. Jsi společensky aktivní.  

Pro mě je to stejně přirozené jako pro pasivní lidi nic nedělat. Když se vrátím k dědovi, říkal, že poezii píše z přetlaku, že prostě musí, že je to jeho ventil, možnost se vyjádřit, vyventilovat své pocity. Je to obecně platné, nebo mělo by být, u všech, co tvoří. Je jedno, jestli točí, píšou, hrajou, tančí. Ale vychází ze sebe. Jde o prostředek k vyjádření se. Proto jsem natočil Víru v barvách duhy. Kdybych to neudělal, už bych neusnul.

Proč si myslíš, že má církev problém s LGBT?

Popravdě to nechápu. Asi těch důvodů bude víc. Určitě to souvisí s nějakými stereotypy. Třeba u starší generace, která se narodila v době, kdy homosexualita byla trestná. Vyrůstali v prostředí, které je formovalo a změnit to v sedmdesáti a více letech je těžké. A pak je část lidí, která vychází z nějaké představy o tom, jak to Bible říká, jak se ti lidi chovají, jak to Bůh s nimi zamýšlí atd. Mají ucelenou představu a připuštění, že to může být jinak, by znamenalo celou řadu věcí, které by se jim narušily. Museli by přehodnotit svůj pohled na svět, víru. A toho spousta lidí není schopna. Souvisí to s větším otevřením svého rámce vnímání.

Asi jde o strach. Přijít o iluzi bezpečí.

V kostele máme jednu paní, která je docela výrazně proti. Drží se křečovitě své představy. Pro ni, pokud by měla připustit, že gayové nejsou tak hříšní, jak si myslí, by šlo o otevření celé řady dalších otázek, šlo by o připuštění barevnějšího pohledu na svět, musela by připustit, že se může mýlit.

Jak přijali vaši tvůj coming out? 

Nejlépe jak mohli. Bylo to na Silvestra v koroně, když jsme byli v karanténě. Chtěl jsem, aby do nového roku vstoupilo moje nové já. Bylo to naprosto spontánní. Přišel jsem za nimi, někdy po půlnoci, a oznámil jsem jim to. Oni řekli, že děkují za zprávu a bylo to.

Ulevilo se ti? Spousta lidí řeší velký stres, jak to přijme rodina, společnost.

Tím, že pocházím z tolerantního prostředí jsem předpokládal, že problém nebude. Přiznání souvisí s mojí autenticitou. Nechtěl jsem mít pocit, že jako syn rodičům něco tajím. Pro mě bylo důležité, aby věděli, na čem jsou. Ale ano, určitě jsem cítil úlevu!

Jak vnímáš svoji generaci?

Jsem rád, že patřím ke generaci, která se narodila do svobody. Je pro mě zajímavé dívat se na to z pozice mých sourozenců. Protože mezi mnou a tím nejmladším je už skoro dvacet let. To je už jiná generace. Když to vztáhnu zase k otázce LGBT, tak se mi vybavuje situace, kdy se má mladší sestra ptala mámy, co některým vlastně vadí na queer lidech? Máma se jí to snažila vysvětlit. Ale sestra to vůbec nedokázala pochopit a doteď to nechápe. Je krásné vidět, že dnešní děti se mohou i v České republice narodit do prostředí, ve kterém už ani nepochopí, co komu může vadit na tom, že se dva lidé milují.

Jaká je tvoje nejdůležitější hodnota, podle níž se řídíš?

Asi lidskost. Vždy vidět za lidmi jejich osudy, se svými pohnutkami. Neškatulkovat a nesoudit příliš rychle.

Na závěr. V Talentu jsi strávil jedenáct let.  Talent rovná se…

Vem to do hry.

Děkuji za rozhovor.

Erika Merjavá