Facebook Instagram
Vezmi to do hry!

Povídka, září 2024

26 hodin v autobuse

Tak, dorazila jsem na Florenc. O hodinu dřív – samozřejmě. Ve směnárně ve vstupní hale si vyměním peníze na eura – levy neměli. Na tabuli s příjezdy a odjezdy se po několikáté ujistím, že odjezd je skutečně v 16:40 z nástupiště 12. Pořád mám tři čtvrtě hodiny. Je vedro a já – v pohodlných teplákách – dostanu chuť na ledový kafe. Odejdu z nástupiště a popojdu do blízké kavárny. S kafem dojdu zpátky a netrpělivě se připravím na nástupiště 12. Připravím si do ruky jízdenku – jsem nervózní, protože původně jsem měla jet už v 11:00, ale autobus zrušili. Bojím se, že mi původní jízdenka nebude platit (i když jsem se ujistila, že ano), a prošvihnu synovcovy křtiny. Z nudy pozoruju ostatní cestující. Většinou jsou to Bulhaři, pár Ukrajinců, pár Čechů… 

Konečně přijíždí autobus. U řidiče se ujistím, že mi jízdenka platí a sednu si na místo. Chce se mi na záchod. Ledový kafe… Ale bojím se, že kdybych odešla, odjedou beze mě. Vedle mě si sedá chlápek – okolo třiceti pěti let. Na sobě má bílé triko, modré kraťasy a sluneční brýle. Táhne z něj nějaká asi kolínská, která páchne jako by sežral půl kila konvalinek a pak je vyzvracel. S těma brýlema vypadá trochu jako Dylan z Beverly Hills 90210. Po půlhodině, ve který jsem si v klidu mohla odskočit, vyrážíme na cestu. Příští zastávka – Brno.

To vydržím, mám učitelskej měchýř… Začtu se do knížky od Kazuo Ishigury a hledím střídavě na stránky a střídavě na krajinu za oknem. Chlápek (pracovně si ho nazveme Dylan) neustále popotahuje a chrčivě dýchá. Pustím si podcast do sluchátek.

Pár kilometrů před Brnem stavíme na benzince. Konečně si odskočím. Ufff. Koupím si Linu a na místě ji zblajznu stranou od ostatních. Ne že bych se s nima nechtěla bavit, ale já nerozumím jim a oni zas mně. Tak jo. „Ajde,“ vyrazíme. 

Začíná se sešeřovat. Dylan neustále popotahuje, a tak mu ostentativně nabízím kapesníček. Asi pětkrát mi lámanou angličtinou poděkuje a vytáhne z kapsy své kapesníky a ukáže na ně. Tak ho asi to popotahování baví… Kolínskou přebil oblak cigaretového kouře, což je v mých očích – teda v mém nosu – mnohem lepší. 

Až do Vídně si čtu, poslouchám podcasty, snažím se psát, koukám z okna, chce se mi na záchod. Ve Vídni nám nedovolí jít na záchod. Na další benzince si odskočím a protáhnu si nohy. Už jsem ospalá a pociťuji, že mě sezení bolí. Nastupujeme zpátky. Poslední nasedne Dylan nasáklý kouřem a sedne si vedle mě. „Woc jór nem?“ „Hana. And yours?“ „Gregorij.“ Podali jsme si ruce. „Nice to meet you,“ říkám. „Nas to mý…“ říká. „Wer… Wer ju from?“ „Czech Republic.“ „E?“ „Czechia.“ „E?“ „Praha!“ „Ááá.“ „And you?“ ptám se. „Gregorij,“ rozumím. „No, no. I’m from Prague,“ ukážu na sebe, „And you are from?“ Ukážu na něj. „Žorža.“ „Ahá, Georgia?“ On je z Georgie a neumí anglicky? Pak mi dojde, že už se Gruzii říká Georgia. Zvedne prst, abych počkala, loví telefon a ukazuje mi na něm dvě stejné fotky svého města, co má uložené několikrát. „Nice, nice,“ přikyvuju, „big city.“ „Jes. Internet ne…“ Krčí rameny. Z kontextu pochopím, že mi chce ukázat víc fotek, ale nemá internet. To nevadí. Nijak to nevadí. 

Venku je tma. Otočím se k oknu, vytáhnu svůj pidi polštářek a podložím si hlavu. Dylan – teď už Gregorij – mi zaťuká na rameno. Otočím se. Podává mi svůj cestovní polštářek pod hlavu. „Oh, no, no, no, thank you, I have my own.“ Znovu mi ho nabízí, ale zase ho odmítám. Snažím se usnout. Stále více ale vnímám, jak nepohodlně mi je. Nejradši bych si opřela nohy o hlavu cestujícího přede mnou, ale mohl by si to špatně vyložit… Trnou mi nohy, mám ztuhlý krk, a i když jsem nesmírně unavená, nemůžu usnout. Díky bohu, další zastávka. Teď už jsme v Maďarsku. Odskočím si a procházím se venku. Píšu si se ségrou a s přítelem.

Nastupujeme zpátky. Gregorij zase poslední, nasáklý kouřem. Usměje se na mě a podává mi lahvičku džusu. „Oh, for me?“ Přikývne. „Thank you!“ Zdvořile si lahev vezmu, ale nepiju z ní. Jedeme směr Srbsko. Díky mikrospánkům jakž takž něco málo naspím. Blíží se pověstné maďarsko – srbské hranice. Zasekneme se v koloně aut. K hranicím nám to trvá asi dvě hodiny, i když jsou celou dobu na dohled. Rozednívá se. Na chvíli usnu.

„AJDE, BUDITE SA!“ Zahřmí pár centimetrů přede mnou řidič. „KARTICE, PASAPORTY, AJDE, AJDE!“ Ve vteřině proudí uličkou zástup Bulharů s připravenýma občankama, a já se mezitím pokouším nazout si botu. Venku se seřadíme na kontrolu pasů. A u mě se opět projeví můj ničím neopodstatněný strach z hranic. Možná jsem v minulém životě byla pašerák. Třesoucí se rukou podávám hraničářce občanku, ona ji načte a můžu zpátky do autobusu. Oddechnu si. Nevím proč, vždyť jsem kontrolovala, že mi občanka platí a nic zakázanýho s sebou nemám. 

Sedím na místě. Trvá to nějak dlouho. Proč nejedeme?! Za mnou bylo už jen pár lidí, co tam dělaj? Venku je nějak rušno. Slyším, jak se řidič bulharsky nebo srbsky rozčiluje, ale nerozumím mu, jen slovu policia. Do autobusu nastupuje Gregorij s nečitelným výrazem. Za ním následuje řidič a nadává mu. Gregorij si bere všechny své věci. Proč si bere všechny svoje věci? Povím vám to. Z jeho mumlání, z řidičových nadávek, z rozhovoru dvou řidičů potom co jsme vyjeli, a z toho, že Gregorij už se do autobusu nevrátil jsem díky podobnosti slovanských jazyků vypozorovala toto: Gregorij sedm měsíců cestoval po Evropě bez jakýchkoliv dokladů. Sedm měsíců, žádný pas, žádná občanka. Co tu dělal? Nevím. Ale vím, že když jsem nakonec dojela do Bulharska, vzpomněla jsem si na to pití, co mi dal a pořádně jsem se na něj podívala. A co bylo ve víčku? Vpich jehlou. Vím, co mi Gregorij dal do pití? Ne. Ale vím, že od cizích lidí se nic nejí a nepije, děti. 

Jo a na hranicích s Bulharskem jsem si málem znepřátelila drogový gang, ale o tom až jindy. 

Šťastnou cestu!

Hana Sršňová (24 let)