Šepot z lesa
Běžím po noční krajině. Nade mnou září hvězdy, a měsíc se odráží od hladiny jezera. Sednu si na kládu. Jakoby stromy mluvily, jakoby stromy šeptaly. Spadne hvězda. Mmm…Co si přát? Aha. Už to mám! Přeji si tajemství, které nikomu neřeknu, které bude uschované v mojí mysli. Navěky. Sundám si boty a vstoupím do ledového jezera. Ucítím písek. Hebký písek. Voda se rozčeří. Na hladinu jezera dopadne velká bílá labuť. Upraví si peříčka, která se jí během letu rozcuchala a pak se vydá na nekonečně dlouhou cestu jezerem. Podívám se pod sebe. Už ji vidím zase. Tu dívku s havraními vlasy a černýma očima jako uhlí. Tu dívku, která ví víc, než si kdo myslí. Vystoupím z vody. Vezmu si boty a vydám se na cestu. Běžím lesem. Nevšímám si jak mi trny ostružiní a větve stromů bijí do nohou a do rukou. Měsíc mi svítí na cestu. Jako paprsky prosvěcují koruny stromů až ke mně. Vyběhnu z lesa. Pak už neběžím. Les a jezero nechám za sebou. Vejdu do pole. Procházím mezi obilím, které tady daleko za městem nemá kdo sklidit. Mezi čerstvými klasy, ze kterých už nikdy nebude chléb. Jdu po poli, přede mnou svítí měsíc. Je tu ticho. Ale stejně slyším šepot z lesa.
Barbora Moravcová z Ohniváku, 10 let