Facebook Instagram
Vezmi to do hry!

Povídání za šera, listopad 2024

Zázraky pátečních večerů

Hanka Sršňová a Erika Merjavá se ve společném lyricko-filozofickém povídání u společného stolu na sklonku pracovního týdne snaží pídit po otázkách dětského pohledu na svět, dramatické vyskočilovské pedagogiky, přesahu dětského vnímání, pedagogiky a dramatiky směrem k dospělým, společnosti a světu. V prostoru plném otázek, kde se mohou objevovat i malé zázraky. 

Jak se děti dívají na svět?

Děti samy od sebe cítí, že jsou ještě „nehotové“, a proto jsou neuvěřitelně pokorné. Mají neustále doširoka otevřené oči, překvapené a objevující. Dávají najevo, že ještě neví. Jsou plné údivu, očekávání a hledání. Kdežto dospělý už má vybudované zajeté vzorce chování a je velmi těžké mu je nabourat. Ale dítě je plně otevřené objevovat svět. 

Co znamená přijímat dítě? Týká se respektu? Naslouchání? Nebo třeba plnění přání?

Přijetí je vytvoření prostoru, ve kterém se mohou odehrávat věci se vším, kým člověk je. To neznamená, že by všechno bylo dobře. Máme slabosti i stinné stránky. Tma a světlo tvoří jeden celek. Ale když někoho přijímáme, tak to není přece jen pro jeho dobré stránky, ale přijímáme jej i s jeho veškerými stíny a neduhy, které v sobě má.  

Jakou roli má v dětském světě pedagog?

Učitel je autoritou pro dítě a proto nese obrovskou odpovědnost. Co předává a jak se chová, dítě velmi ovlivňuje a tvaruje. Jestli a jak jsou autoritou přijímané je pro ně sebeurčující.

Jak může pedagog přispět k tomu, aby se dítě cítilo přijímané? Je to o tom, kolik pozornosti mu věnuje?
O pozornosti to myslím až tolik není. Jde především o upřímnost. Děti nemají rády faleš. Dokonce spíš snesou, když se k nim někdo chová “zle”, ale je autentický, než když jedná falešně. Když je dospělý neautentický, neumí přiznat svou vinu a slabosti, dělá se dokonalým, a zároveň jedná z pozice autority, přenáší svou vinu na dítě. Protože dítě mu věří a veškeré slabosti a selhání autority bere dítě na sebe. 

Takže jde o to jednat s dětmi autenticky?

Ano. Když se autority snaží působit dokonale a bezchybně, tak je jako dokonalé a bezchybné děti budou brát, protože jim věří. A když pak autorita řekne dítěti, že je třeba zlé nebo chybné, dítě to vezme jako fakt, protože mu to řekla dokonalá osoba, která “ví” jak to je, nebo jak to má být. Dítě převezme jeho postoj a začne si budovat sebeobraz na tom, jak ho vidí rodič nebo učitel.

Myslíš si, že je možné si upřímnost a zvídavost udržet i v dospělosti? Já jsem přesvědčená, že ano, ale myslím si, že hodně lidí to vzdá.
Vyskočil (Prof. Ivan Vyskočil, zakladatel KATaP DAMU a Dialogického jednání, pozn. Hanky) nám vždycky říkal: „Nebuďte hotovi. Člověk není nikdy hotov.” To je dětský pohled. Jak jsem říkala, dítě se na svět dívá nehotovýma očima, kdežto dospělý je zavře. Určí, že je hotovo. V tu chvíli ztrácí zájem o svět a o vše, co nabízí. Oslepne a začne ho zajímat prestiž, peníze, věci na povrchu. Když se chcete vrátit zpátky k pohledu dítěte, využívají se cvičení na vnímání, znovuobjevování vjemových impulzů. Dotýkáte se například listů, vnímáte hmatem, snažíte se pociťovat vůni, díváte se na detaily. Všechny tyto vjemy v člověku probouzejí dětství, prvotní objevování. Zda je to měkké, jakou má barvu, vidět, jak slunce září ve větvích stromu. Údiv, prvotní dětský pohled. Když člověk práskne dveřmi a konec, svět mu nemá co nabídnout. Pouze se zavírá do bubliny vlastních představ bez interakce s vnějším světem. Jakoby tím říkal: „Já jsem bůh. Já vím.“ Ale Bůh je i jinde. Všude. I mimo mě. Ve světě, v každé větvičce, nebi, kontaktu. Neznamená to, že člověk nemůže mít na něco názor, naopak, názor, určitý postoj je důležitý, ale že svůj názor neustále reflektuje, podrobuje zkoumání a novým pohledům. Dívá a ptá se.

Spousta dospělých má nějaký názor, ať už politický nebo jiný, který si utvořili kdysi dávno na základě nějaké skutečnosti, co jednou zažili, a když se jich zeptám proč ten názor mají, tak najednou vyskočí, jako bych je přistihla. „Já to tak měl vždycky, to jsou mé zásady, tak to cítím!“ „A proč?“ „Bylo to tak vždycky.“ Ale je to tak pořád? Svět se neustále proměňuje, my se vyvíjíme. Jak si můžu být jistá, že ta má jedna pravda bude pořád platit? Měli bychom se neustále ptát.
Když člověk nemění názor, stagnuje. Je zabarikádovaný ve svých pravdách a iluzích. Jak říkáš, člověk se mění, přicházejí nové situace. Proto bychom měli zkoumat, reflektovat. Nezůstat stát na jednom místě.

Ptala se Hana Sršňová, odpovídala Erika Merjavá