Ehjé ašer ehjé
Myšlení člověka se otáčí mega rychlými obrátky, když nad ním visí Damoklův meč. Neví, kdy na něj spadne, kde sekne, rozřízne, přepůlí. Ale nemusí se jenom utéct, jak to učinil Damoklés. Může také zůstat stát a sledovat, co se bude dít. Možná ani není nebezpečný, vyvolává pouze strach, aby mohl rozseknout. Pro letošní autorskou tvorbu Talentu je Damoklův meč nasycen vzdorem.
Kolik obsahů v sobě ukrývá slovo vzdor. Smutků, strachů, utrpení, naděje. Celou historii lidstva i osobní úděl člověka. Protože vzdor je obrácenou stranou stereotypu. A chtě-nechtě, všichni žijeme v stereotypech, škatulkování, hodnocení, souzení, odsouzení, strachu, samotě, bolesti. A vzdor je chtít se z těchto uzavřených neprodyšných stěn vymanit. Říct ne, mám právo, nechci. Nejsem chybou v systému, kterou je třeba opravit. Nejsem tím, za co mě pokládají, čím mě chtějí mít. Nejsem plodem stereotypu. Jsem, jak jsem.
Jak lehce a nemilosrdně ubližujeme ve víře vlastní pravdy. Jak těžký rozsudek cítí člověk nad sebou, když se stává v očích druhých chybou. A jak velkou vůli, statečnost a odvahu musí projevit, aby přesto šel dál, nepoddal se a žil.
Když se v starozákonní knize Exodus Mojžíš ptá Boha v hořícím keři, jaké je jeho jméno, Bůh odpoví: Jsem, který jsem (Ehjé ašer ehjé). Prostě Jsem. A každý člověk má jméno Jsem. Jsem je prosto všech značkování, škatulek a souzení. Jsem nemůžeš vymezit a soudit, protože pouze je. O co méně bolesti ve světě by bylo, kdybychom se na každého člověka dívali čistě, prostě, se špetkou zvědavosti a zájmu. Bez toho, jaký by měl být a co od něj očekávám. Vidět, kdo přede mnou stojí s celým svým vnitřním světem, vesmírem, obsahem. Já jsem. Ty jsi. A mezi námi je vztah. Dynamický, plný zaujetí a touhy poznat, kdo proti mně stojí. Něco, co mi můžeš nabídnout jen ty a já tobě. Nebylo by stereotypů, odsuzování, vymezování, a tím ani utrpení a válek. Protože moc by člověka neměla za co chytnout, polapit a tahat za pačesy. Ehjé ašer ehjé.
Erika Merjavá
