Text#2
Zase jsi v tom, holka, říká mezi prostor mého a jejich vesmíru.
Skříňka pro moji obálku už se vrátila do půdy mezi kořeny a já nemám kam ji schovat, složky se otevírají a zase zavírají, ale pokaždé projdou přes moji kůži a udělají hlubokou ránu ze které se vylije míza, jako důkaz nemoci hluboko uvnitř.
Křičím do místnosti s jednou stěnou a jednou stolní lampičkou a pozoruju svůj stín, který nedokáže přijít na to, jak se má zformovat.
„Jdi do prdele,“ zařvu na něj a až moc dlouho se na něj zadívám, stín si stoupne, přestože stále sedím a vezme mi můj obličej do rukou, cítím teplo, obličej se mi roztéká po částech na zem.
„Niky prosím, prosím” slyším muže ze zadní části hlavy, rozpouští se stejně jako všichni, a až proces skončí, staneme se konečně světlem pro ty, co zabloudili na stejné místo.
Niky Jeřábková (15 let)