tentokrát s dvacetiletým Jankem Poláčkem, který byl několik let hercem našeho souboru Vosí hnízdo. Nyní studuje prvním rokem Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy.
Brát život jako hádanku
Janka vnímám jako člověka s bohatým vnitřním světem. Filozofa, tvůrce, básníka, v kterém se propojuje tvorba, filozofie, psychologie až po vědu a experiment. Zajímá ho přesah, nechává věci dozrát a říká, že existovat v modu nevědění je pro člověka osvobozující.
O SVOBODĚ
Co pro tebe znamená svoboda?
Je to možnost jednat, nebo se vyjádřit určitým způsobem. Zároveň je to paradox, protože vždycky existuje nějaké omezení. Absolutní svoboda, že bych si mohl vyloženě dělat co chci, nejde. Minimálně máme gravitaci, takže se musíme držet při zemi, nemůžeme odlétnout. Většinou, když lidi mluví o svobodě, mluví o tom, co můžou. Ale ve svobodě je i oběť. Když chce být člověk svobodný, musí se něčeho vzdát. Řád a svoboda jdou proti sobě. Takže když někdo chce svobodu, vzdává se tím části řádu a naopak.
Mluvíš o tom, že svoboda je svobodně se vzdát i vlastní svobody?
Když budu vstávat na osmou do práce, tak práce mi na jednu stranu dává svobodu. Mohu si koupit věci, nemám hlad, dává mi kontakty, mohu bydlet, kde chci. Ale zároveň je to oběť. Místo toho, abych měl celý den volný, musím být někde nějakou dobu. Takže ptám se: Dává mi práce svobodu? Někdo by mohl říct: “Jasné.” Co můžeš dělat bez práce? Máš svobodu umřít hladem? Na druhou stranu jiný by mohl říct: “Práce je ta největší nesvoboda.” Člověk musí vstát, být někde, kde nechce být, nebo dělat něco, co vyloženě nechce dělat. Dělá to jako oběť za vidinu svobody, jak ji vnímá. Někteří lidé si myslí, že svoboda je v tom, že nic není zakázané. Podle tohoto přístupu mám ale svobodu mít jiné lidi v otroctví. Mám svobodu vlastnit otroky? Je svobodné vlastnit jiné lidi? Tím vytvářím nejvíc nesvobody. Beru svobodu někomu jinému. Když jsem třeba car v Rusku, mám sice všechny svobody, ale společnost není svobodna.
Ale jako car nejsem svobodný. Protože mám strach, abych nepřišel o vládnutí. Jsem otrokem vlastního strachu.
Ano. Na papíře mám jako car naprostou svobodu. Fakticky ne. Třeba bezdomovec, který sedí na ulici a žebrá, je svobodnější než car, který sice může všechno, ale není svobodný.
AUTENTICITA
Posunu se k dalšímu pojmu: autenticita. Jak vnímáš autenticitu?
Když se něco nehraje. Autenticita není hra, ale realita.
Je pro tebe důležitá?
Je, ale občas je těžké ji poznat. Když se řekne: “Buď autentický”, tak se od člověka něco očekává. Člověk má často představu, že být autentický znamená přízemnost v chování nebo jednání. Ale to mi nepřijde důležité. Autentičtí lidé občas bývají dramatičtí, ale jde to z nich spontánně. To vnímám jako autenticitu.
VZTAH-KOMUNIKACE-DIALOG
Jak se díváš na pojmy vztah, komunikace a dialog?
Jde o blízkost, propojenost. Blízkost myslím spíš metaforickou než fyzickou. Je to nějak osudové. Propojení má pro mě určitou hodnotu. Jako vztah k hudbě nebo k rodině. Když mám k něčemu vztah, je mi to vlastní.
To znamená, že to znáš, nebo chceš poznat. Když nemáš k něčemu vztah, nepotřebuješ to poznat. Je ti to fuk.
Nevzbudí to emoci, výraznou reakci. Pokud člověku, který nemá vztah k autům, ukážu nejzajímavějšího veterána, řekne mi: “No, tak to je hezké”. Ale necítí, nevidí to. Vzpomněl jsem si na Malého prince, že lidi na planetách měli k něčemu vztah jenom, když znali peněžní hodnotu. Když někomu řeknu, ať si představí velký cihlový krásný dům, řekne: “No ano a co s ním?” Ale když mu řeknu, že stál 100 tis franků, má úplně jinou reakci. Vztah je, když člověk cítí k něčemu blízkost bez jeho peněžní hodnoty.
Každý z nás má svůj vnitřní svět, který je specifický, kterému rozumí jen on a nikdo jiný. Jeden miluje to, jiný ono. Ale mám pocit, že se ty světy v současné době nesnaží pochopit. Že žijeme v bublinách, ve svých světech, a nechceme vidět světy jiných, někdy odmítáme, soudíme.
Je dobré mít respekt k lidem a k jejich světům, i když těm lidem nebo jejich světům nerozumím. Třeba Arménci moc nerozumím, ani jeho světu. Není mi to vlastní. Kdybych se snažil tvářit, že jejich světu rozumím, bylo by to urážlivé. Je férovější uznat, že mi to moc neříká, protože to není moje, nemám k tomu vztah. Ale je důležité nebrat svůj svět jako svět lepší, a že můj pohled je lepší pohled. Samozřejmě nemyslím tím, když má někdo vyloženě zlý vnitřní svět. Tam je důležitá konfrontace.
Myslíš nějakou pokoru k jiným?
Respekt. Třeba u jiných kultur. V osadách, kde nemají elektřinu, vodu a mají úplně jiný způsob života, než je ten náš. Ale třeba rodinné vztahy jsou pro ně hodně důležité. My si říkáme: “To je hrozné. Ty děti přece nemůžou tady žít bez vody a elektřiny.” Ale pro ně je to jejich autentický život. Tak proč je jejich život nebo pohled horší než náš? V čem jsou naše hodnoty lepší než jejich? Že tady máme elektřinu a vodu? Ale zase je spousta lidí osamělá a smutná. Oni to mají jinak, ale ne nutně hůř.
Když se bavím úplně normálně s lidmi z jiné sociální bubliny a vzniká mezi námi obyčejný vztah člověka s člověkem, ti lidi jsou většinou strašně vděční. Ale přijde mi, že se v současné době hodně separujeme a rozdělujeme. Často vzdělanější intelektuálnější skupina lidí je arogantní, přehlíživá a degraduje důstojnost méně vzdělanější skupiny obyvatel.
V rámci semináře ve škole jsme sledovali dokument, kde byli lidi, kteří chtěli pomáhat lidem z osad. Říkali: “Nemůžete tady nechat v tomhle žít ty lidi. To je hrozné. Musíte nám je dát do lepšího světa.” Na jednu stranu chápu, že žít v takové bídě je nepředstavitelné a lidi jim chtějí pomoct se z toho dostat, na druhou stranu je to jejich svět. A přijít za nimi s tím, že vy jste vidláci, musíme vás civilizovat, je vlastně hodně zlé. Ale i nezajímat se, nic s tím nedělat, taky není úplně správné. Třeba je v té osadě hudebně talentované dítě, které by mohlo hrát ve světových orchestrech. Ale necháme ho tady v osadě, protože je to jejich kultura?
BANALITA ZLA A EXISTENCIALISMUS
Přejdu k filozofii Hannah Arendtové. Jeji filozofie v Banalitě zla je založená na tom, že když člověk nepřemýšlí, jen plní příkazy, může se stát nástrojem zla.
Myslet si, že je něco správné a nejednat, je z pohledu etiky špatně. Můžu si myslet, že je špatné diskriminovat lidi, ale pokud nad tím jenom přemýšlím a nedělám s tím nic, z etického pohledu to není vpořádku. Je důležité přemýšlet, ale myšlení by mělo vést k určitému chování a jednání. Za okupace ve 2. světové válce byl voják, který střílel jen děti. Protože jiný voják střílel matky. Ten voják, který střílel děti, to odůvodňoval tím, že nechtěl, aby žily děti bez svých matek. On si vytvořil vlastní morálku. Měl celý arzenál z jeho pohledu morálních ospravedlňujících argumentů. Nedělal to bezmyšlenkovitě, přemýšlel nad tím, věděl co dělá. A došel k tomu, že bude jednat tímto hrůzným způsobem.
To mi připomíná filozofii Sartra, existencialismus. Že člověk se uskutečňuje teprve svými činy.
Jedna z teorii emocí říká, že emoce jsou reakce na nějaký stimul. A ty reakce jsou docela podobné. Takže mezi láskou a stresem, nebo mezi láskou a strachem, není tak velký rozdíl. Fyziologická reakce není odlišná. Ale je důležité, jak je vidíme, jejich interpretace, jak se rozhodneme situaci vidět. Pokud jsem ve stresu a říkám si: “ To je super,” tak to hodně definuje, jak ji následně prožívám. Pokud emoce interpretujeme určitým způsobem, může nám změnit svět, jak ho vidíme. A pak se naše rozhodnutí, jak interpretujeme svět, odráží na nás.
Co se dá udělat, aby člověk nezůstal zacyklený, ale skrze další zkušenost rostl?
Vzpomněl jsme si na experiment s myšmi. Bylo to dost brutální. Dali myši do vody a začali je topit. Ty se utopily po 3 minutách. Pak udělali experiment s druhou skupinou myší. Nechali je zhruba 2 minuty se topit. Pak myši vyndali a po nějaké době je znovu hodili do vody. A myš místo, aby vydržela tři minuty, tak bojovala ve vodě desítky hodin než se utopila. Byla přesvědčená, že jí zase někdo vytáhne. Vůle prodloužila život. Když to převedeme na člověka, pokud si neprojde určitou zkušeností, že to zvládne, vzdá to mnohem rychleji. Zkušenost, co očekáváme, má velký vliv na náš život.
Napadá mě psychologický směr Logoterapie – vůle po smyslu – od rakouského neurologa a psychiatra Viktora Frankla. Byl v koncentračním táboře a vycházel z toho, že lidé v koncentráku měli větší šanci přežít, když měli naději, že to přežijí. Nevzdali se. To je očekávání, o kterém mluvíš?
Nevzdat se je velmi důležité. Ale možná člověk musí mít zkušenost, že to zvládne. Když si projde určitou zkušeností a ví, že to dá, když podruhé prochází podobnou zkušeností, má mnohem větší vůli a vytrvalost. Už to nebude pro něj tak těžké.
TALENT, DIVADLO A DIALOGICKÉ JEDNÁNÍ
To mě přivádí k naší práci, kdy necháváme děcka, aby si prošly vlastní zkušeností a na základě toho rostly. Jaká byla tvoje osobní zkušenost u nás v Talentu?
Baví mě, že v divadle může být člověk sám sebou, projevit se, být mimo škatulky. Divadelní prostor mi dal možnost dostat ze sebe emoce. Že nemusím reprezentovat nějakou představu sebe, mít masku, ale můžu být reálně kým jsem. Divadlo mi otevřelo sebepoznání.
Co ty a Dialogické jednání?
Mě se víc líbilo sledovat zkoušení lidí u Dialogického, než ho dělat. Myslím si, že by si ho měl zkusit každý. Pro mě bylo ale hodně restriktivní.
Restriktivní? Vždyť Dialogické jednání je založené právě na největší svobodě.
Právě. V tom je ta restrikce. Že člověk nemůže používat rekvizity, hrát si s publikem, něco vytvářet. Je meditační. V tom je super, ale zároveň náročné. Je jednodušší říkat příběh, improvizovat podle zadání: tady je podložka, staneš se žížalou. V tom se mohu aktualizovat. Ale svoboda Dialogického je děsivá. Ano, jsou v Dialogickém pravidla, ale ty to hodně komplikují. Svoboda vše komplikuje.
Malé děti si to užívají.
Těžké je to u teenagerů. Hodně se bojí, obávají se svobody, neví, co mají dělat bez zadání. Jsou ztraceni ve svobodě. Svoboda je “ochrnující”. Člověk se bojí. Ve svobodě Dialogického jsi jako na poušti. Nic moc tam není, můžeš si dělat co chceš. A ty vůbec nevíš co.
Myslím, že Vyskočilovi (Prof. Ivan Vyskočil “otec” Dialogického jednání) šlo právě o to. Dát lidem naprostou svobodu se uskutečnit.
Právě to je posilující. Když si člověk projde určitou zkušeností, jako ty myši, už se potom tolik nebojí a není ztracen ve svobodě.
Člověk se skrze Dialogické jednání přestává děsit svobody, z nekonečných možností, které má.
To mě vrací k Patočkovi (Jan Patočka byl jedním z nejvýznamnější filozofů 20. století, mluvčí Charty 77, který zemřel po brutálním StB výslechu). Že voják v míru, který neví co se s ním stane, se nachází v největší nesvobodě. Žije ve stresu, že bude válka. Nebo voják ve válce řeší: půjdu přes zákop, nebo nepůjdu? Čeká tam na mě smrt? Ale v moment, když to je, když běží vstříc smrti, je svobodný. Už se nemusí bát, zda bude, nebo nebude. Je to rozhodnuté. Je to hrozně jednoduché. Buď mě to trefí nebo ne, víc už neřeším. A zda mě to trefí nebo ne, už stejně neovlivním. Když to vztáhnu na Patočkův život, předtím než mu zaťukali estébáci na byt, byl v největší vnitřní nesvobodě. Řešil jestli přijdou, co se stane, co s ním bude. V moment, když tam už byli, neřešil nic.
Co je pro tebe svědomí?
Je to naše jednání, limitace, posun. Hlas, který říká: tohle bys neměl, tohle bys měl. Určitý etický kodex. Takové obecenstvo uvnitř nás, které přesahuje člověka a je společné nám všem lidem.
PSANÍ, STUDIUM, BUDOUCNOST
Angažuješ se v našich novinách Dialog, v redakční radě, baví tě psát.
Pro mě je to oddych, konstruovat věci v hlavě, vytvářet příběhy, narativy, obrazy. Pustím si u toho hudbu, jedu po klávesnici a věci vznikají. Potom si text přečtu a není to tak dobré jako proces. Proces psaní mě baví mnohem víc, než to, co z toho nakonec vznikne.
Studuješ Fakultu humanitních studií na Karlově univerzitě. Proč právě tuto fakultu?
Mně se líbí k věcem přistupovat trochu holisticky, z širšího pohledu. Když studuji základy antropologie, sociologii, filozofi, dává mi to širší pohled na věci, než kdybych studoval věci jednooborové. Taky jsou tam dobří kantoři, protože učí to, co je zajímá. Skrze učitele, kteří jsou pohlceni svým zájmem, skrze různé pohledy a předměty, se mi rozšiřuje obzor a možnosti, čemu bych se pak mohl v budoucnu věnovat.
Jak vidíš svět? A jak si představuješ svůj budoucí život?
Jak zabít jakoukoliv filozofickou debatu je říct si, jak vidím svou budoucnost. Myslím že jsme hrozně slepí. Nevíme nic ani o tom, jak je to teď. Nejsme schopni rozeznat ani optické klamy od sebe, nevíme jak daleko jsou hvězdy. Nevíme nic a o budoucnosti ještě míň.
Lidé si myslí, že ví a musí vědět.
To, jak jsme slepí a nevíme nic, je pro mě osvobozující. Dívat se na budoucnost, že nevím, co budu dělat za deset let…Není to, že to nějak dopadne. Ale ve smyslu, kdybych žil na Ukrajině, vše je jinak. Nevymyslel bych si, co budu dělat za deset let. Byl bych prostě na vojně. Nebo se vymyslí nová technologie. Jak já v tom budu existovat za deset let? Samozřejmě, člověk se toho může děsit, ale pro mě je to osvobozující. Je osvobozující se smířit s tím, že věci a budoucnost nemá pod kontrolou. Jen se snaží dělat věci nejlépe s tím, co má. Tak bych chtěl žít. Chtěl bych být nejlepší, co budu moct, v čemkoliv co přijde, co se ke mně dostane. Je důležité užívat si existenci jako takovou. Sice nevím, co je, co bude, nevím nic. Ale stejně je to fascinující. Brát život jako hádanku.
Obloukem se vracíme k nevědění v Dialogickém jednání.
Je fajn nepřistupovat v Dialogickém i v životě, že je hrozné, že nevím, a jsem ve stresu, co budu dělat. Spíš si užívat nevědění, zážitek jako takový. Vidět nové situace, nové možnosti, volně. Ne jako příkoří.
Poslední otázka. Máš svobodu. Vytvoř si svět, v kterém bys chtěl žít.
Byl by podobný jako tento svět. Líbilo by se mi, kdyby existoval stroj, který by umožnil člověku vidět krásy světa. Kdybych se mohl vžít do jiného člověka, co cítí, vidí, zažívá.Třeba očima paleontologa vidět ještěra. Nebo jak vidí svět moucha. Jaký je to zážitek být mouchou? Proniknout do světů jiných lidí a bytostí.
Děkuji za rozhovor,
Erika Merjavá
