tentokrát s Isabellou Petzold, která k nám docházela sedm let. Nyní studuje ve Frankfurtu nad Mohanem filmovou, divadelní a mediální vědu a jako vedlejší obor politologii.
Laskavost a respekt si můžeme dopřát všichni. Tam není omluva. Ani jakákoliv okolnost.
Isa pochází z česko-německé rodiny. Je usměvavá, empatická a zvídavá. Disponuje velkou vnitřní silou a energií. Miluje Frankfurt, divadlo a lidi. Ráda jezdí za babičkou a dědou na Moravu, ale taky se zajímá o politiku a svět. V rozhovoru mě zajímal nejen dopad Talentu na její osobnost a život, ale i politická témata – jako studentku politologie, její pohled na současné Německo a to, kde vnímá pevný bod člověka v současném složitém světě.
Iso, studuješ v Německu. Proč zrovna tyto obory a proč v Německu?
Mně se v tom krásně zrcadlí moje osobnost. Vždycky jsem pendlovala mezi láskou k divadlu a filmu a zároveň mě vždycky zajímala politika. Takže jsem hledala něco, kde můžu všechny své zájmy a lásky skloubit. Nakonec jsem našla univerzitu ve Frankfurtu. A jak víš, po tatínkovi jsem Němka, takže jsem měla vždy blízko k německé kultuře a jazyku. Ale nikdy jsem neměla zkušenost života v Německu. Takže poznat tu zemi byla moje hlavní motivace.
Jaké je současné Německo?
Moc velké na to, abych ho jednoduše popsala. Moje bublina ve Frankfurtu nad Mohanem, což je mezinárodní a multikulturní město, je hezká. Mám štěstí být obklopena lidmi, co tu vyrostli, takže jsem nesklouzla do bubliny zahraničního studentstva. Překvapilo mě, jak se státy a životy v nich nedají jednoznačně porovnávat na lepší a horší, nebo pokrokovější a zaostalejší. Často porovnáváme země a říkáme: tihle jsou pokrokoví, tihle zaostalí. Nějaké věci jsou tady, v Německu, mnohem víc etablované než u nás. Třeba když přijde na otázku feminismu. Sedím obklopena svými kamarády a oni mi vysvětlují, proč je důležité, aby byly kvóty na ženy ve vedoucích pozicích. Na druhou stranu v něčem mě zase ta země překvapila svým zpátečnictvím. Tady nejde nic online, všechno poštou, na pobočce, je špatné pokrytí sítě.
Doporučila bys mladým lidem studovat v zahraničí?
Určitě. Setkáš se s různými lidmi i pohledy. Můžeš načíst sebevíc knížek o tom regionu, ale dokud se nebavíš s lidmi, kteří tam bydlí, nepochopíš ho. Jako člověk, který přišel z postkomunistické země a studuje politologii, jsem měla kulturní šok. Zjistila jsem třeba, že oni tím, že nemají naše historické trauma, mají úplně jiný přístup třeba k marxistické teorii. Takže, když vyjedeš ven, naučíš se konfrontovat s jiným prostředím i historickými zkušenostmi, než z kterého pocházíš.
Člověka obohacuje, když se potkávají dva světy, dvě různé zkušenosti. Člověkem to otřese, padnou klapky a zkušenost se znovu přeskládá.
Ano. Přicházíš s jinou sadou zkušeností do dialogu. A ačkoliv jsme si podobní na škole, protože jsme lidi, kteří mají podobné zájmy, najednou vyvstane nějaká drobnost, která ukáže rozdíl ve vnímání věci. V Německu mám hodně kamarádů, kteří jsou, podobně jako já, z dvojjazyčných rodin. Skrze ně poznávám další kultury, nemusím za nimi do světa. Na tom jsem si uvědomila, jak strašně mě ovlivnilo, kde jsem vyrůstala. Obecně si myslím, že bavit se s lidmi je úplně nejvíc, tolik se toho člověk naučí. Prostě mít v sobě zvídavost.
Jak se díváte jako studenti politologie na současnou geopolitickou situaci?
Paradoxně od té doby, co politologii studuji, a dějí se ve světě závratné věci, se od toho čím dál více odstřihávám. Protože nevím, co si s tím vším počít a jak se k tomu stavět. Jsou lidi víc konzervativnější, liberálnější, nebo ponořeni do jiných proudů. U nás na Campusu bylo hodně protestů za solidaritu s pásmem Gazy. Všechno bylo poklidné, jen se snažili ukázat jiný pohled na věc. U Ukrajiny je zas velký konsenzus, za tou se stojí a je pro nás důležitá. Zajímá nás všechno, co se v těchto konfliktech děje. Nemůžu ale samozřejmě mluvit za celé studentstvo, nebo snad univerzitu jako takovou.
Jak je to s dezinformační scénou v Německu? A jak je rozdělena německá společnost?
V každodennosti není polarizace společnosti viditelná. Ale samozřejmě, když se koukneš na výsledky únorových voleb do Spolkového sněmu (Bundestagu), AFD měla neuvěřitelné číslo. Třeba včera jsem byla na pracovní akci a najednou moje kolegyně, úplně jiná generace, je to taky Češka, mi najednou říká, že má pocit, že nemůže říkat, co si myslí. Jenže když argumentovala, tak názory, které měla pocit, že nemůže říkat, byly zaměřeny urážlivě vůči některým skupinám lidí. Takže její argument mi přišel nepochopitelný, protože člověk svůj názor může samozřejmě říct, ale musí přistoupit na to, že ostatním lidem to nepřijde v pořádku.
Proč si myslíš, že je v současné době takový nárůst extremismu, fašismu, rasismu, nacionalismu?
Sama si tu otázku kladu velmi často a nedokážu na ni odpovědět. Možná v postkomunistických zemích jako je Česká republika, jsme se nechali unést euforií ze svobody a mysleli jsme si, že teď bude všechno perfektní. Ignorovali jsme desítky let reálné problémy lidí, kteří jsou teď frustrovaní, což je pochopitelné. Taky v tom hrají velkou roli sociální sítě, propojenost světa, algoritmy, extrémně se vyvinul politický marketing, politické strany dokážou mnohem víc pracovat s masami lidí. Z toho mě napadá, jestli se spíše nemáme soustředit na maličkosti, než si odpovídat na otázku, jak jsme se sem dostali.
Když jsem dělala rozhovor s Ladou, přijde mi to podobné s tebou. Že se všechny její zájmy spojily ve studium dětské psychologie. Podobně jako u tebe.
Pro mě bylo důležité splnit si něco, co mě bude bavit, kde sjednotím všechny stránky své osobnosti, ne co bude pro mě užitečné.
Hraješ amatérské divadlo v anglickém souboru. Co tě k tomu vedlo?
Když jsem v deseti letech přišla do Talentu, potvrdila jsem si domněnku, že herectví, jeviště a divadlo je super. Zamilovala jsem se do toho, a když jsem odešla, věděla jsem, že divadlo v mém životě v nějaké formě mít musím. Když jsem začala studovat ve Frankfurtu, zjistila jsem, že pod Institutem anglistiky a amerikanistiky existuje divadelní soubor. Přišla jsem na casting a bylo to boží. Mě na divadle baví strašně moc věcí. Poznávám tam různé specifické lidi. Vytvoříš si k nim takovou blízkost a zároveň o nich nic moc nevíš. Komunikace a poznávání lidí v divadle je na jiné úrovni, hlubší, niternější. Pak mě baví být na jevišti, adrenalin, když vstupuješ na jeviště, radost a euforie na děkovačce, kdy si člověk řekne, že jsme to zvládli. Baví mě tvůrčí proces, když máš možnost pracovat s publikem, nebo tichem a napětím. Když mám v životě divadlo, jsem proaktivnější, mám víc energie, vybití emocí a nemusí se mi vše shromažďovat v hlavě a dělat neplechy.
Jakým způsobem v souboru divadelně pracujete?
Pro mě byla nová věc, že v tom anglickém souboru je klasická divadelní práce. Máš text a režisér má jasnou vizi. Není tam nic autorského. Pro mě to byla nová zkušenost oproti Talentu, kde to vždycky vyšlo z nás.
Jaký vnímáš pro sebe rozdíl mezi autorským divadlem, kterým jsi prošla u nás, a tím co hraješ teď?
Autorské divadlo mi umožnilo dělat klasické divadlo. Pro mě divadlo ve formě, kterou jsi nám nabídla, v ten moment mého života, byl zásadní pro můj osobnostní vývoj. Vnímám to jako etapu před a etapu po dramaťáku. Přineslo mi to hodně věcí i mimo divadlo. V tom může být zajímavé i pro lidi, co nechtějí dělat divadlo, ale trošku se hledají, nebo něco hledají. Autorská tvorba má přesah. Nabídne ti mnohem víc než divadlo. A zároveň se naučíš strašně moc o divadle. Vím v kolika věcech mi to pomohlo i v klasičtějším formátu. Kdyby to bylo naopak a začala bych klasičtějším divadlem, asi bych se vyvíjela úplně jinak.
Pro mě je autorské divadlo, jak ho vnímám u nás, způsob pedagogiky – otevírání a rozvoj osobností a potenciálů, sebepoznání. Člověk se pak už rozhodne sám, k čemu inklinuje. Každopádně naučí se být tvůrčím.
My jsme vlastní představení v Talentu opravdu tvořili. Nebylo to jenom o hraní, ale viděla si vznik celku, aby to mělo hlavu a patu, gradaci, tempo. Viděla si mnohem víc oblastí tvorby, což v tom věku je velmi zajímavé, protože lidi můžou načichnout k hodně věcem a pak si říct, na co se chtějí zaměřit. V Talentu to bylo naše komplexní dílo, společný výtvor. Neměli jsme hierarchii. Na nikoho nemůžeš nic svést. Jste v tom všichni spolu, něco společně tvoříte a nesete.
Jak tě tvorba v Talentu konkrétně ovlivnila?
Urychlila spoustu věcí, které bych si v životě musela hledat delší dobu, Části mé osobnosti, kde by mi trvalo třeba deset let, než bych přišla na to, že mám tuto stránku. Hodně mě to otevřelo, dalo kontrolu nad sebe samou a svým životem, že mám otěže svého života v rukou, nejsem jenom pasivní přihlížející, ale aktivní hráč. Naučíš se používat svůj hlas, sedět v místnosti, bavit se s lidmi, být přítomný v situaci. Talent mi pomohl nechat svou osobnost vyplouvat na povrch a žít jí. Nemít ji schovanou pro sebe, že když budou perfektní podmínky, ukáže se moje osobnost. Ale žít ho naplno ve všech podmínkách. Dalo mi to lásku ke komunikaci s lidmi, před lidmi, v tvoření. V Talentu bylo paradoxně velmi komfortní neustálé vystupování z komfortní zóny. Bezpečné. Zároveň tam děláš věci, které bys v životě neřekla, že budeš dělat. Pak najednou zjistíš: Jé, já to dělat můžu, tohle dokážu, dokonce mě to baví.
Co ty a Dialogické jednání?
Na něj nikdy nezapomenu. Nebudu tvrdit, že jsem ho tehdy pochopila a že ho chápu teď. Ale já jsem všechny věci, které jsme dělali, brala jako celek. Měla jsem pocit, že to všechno pracuje dohromady, a to mě na tom bavilo. Že sice jsem nemusela chápat, co tam přesně teď dělám, ale věděla jsem, že nějak to dohromady se vším ostatním dávalo smysl.
Co pro tebe znamená radost?
Radost je pro mě každodenní pozitivita. Nemusí to být velké věci, ale že je mi dobře. Klid, který zrovna prožívám.
Z čeho u tebe vychází?
Měla jsem vždycky dobré rodinné zázemí. To mi dává určitou úroveň pohody, vnitřního klidu, pevnou bázi, která mě nepustí ve smutcích hlouběji. Pak potřebuji lidi kolem sebe, interakci s nimi. A taky vidět, že to, co dělám, má nějaký dopad. Jak se chovám, co tvořím.
Je podle tebe pevná vnitřní báze člověka daná nebo získaná?
Asi je to souhra několika věcí. Určitě jsem osobnost, která má tendenci k pozitivitě a radosti. Proto možná mám ráda divadlo. Miluji fikci, vytvářet vzdušné zámky, ten disneyovský happy end. Dokážu se zasnít, lítat v oblacích. Ale určitě je to dané i rodinným zázemím a lidmi, kteří mě obklopovali.
Kde hledáš smysl života?
Možná ve větší jednoduchosti. Mít život, který se mi líbí a snažit se ho umožnit mít i ostatním. Abychom to všichni co nejlépe zvládli. Jinak život nedává smysl. Proč já mám toto, proč se mi daří, proč mám takový problém a ne jiný? Nemůžeš v tom najít logiku. Kdykoliv by v tom člověk hledal logiku, bude za chvíli velký malér, protože si vymyslel nějakou hroznou teorii a ideologii, kterou bude uplatňovat na lidi. A pak to vždycky sklouzne. Chci být v životě pozitivní hráč, ne negativní.
To mi připomíná slova Papeže Františka, když chodil do věznic: Proč on, proč ne já?
My si vytváříme plán a představy, jak by svět měl vypadat. Ale svět nikdy není takový. Šestkrát se změní, než dojdeme k cíli. Není to jasná naplánovaná cesta, která nás dovede k tomu, abychom byli šťastní, spokojení, zdraví, finančně zajištění. Proto je možná lepší soustředit se na menší věci. Já mám pocit, že se jako lidi vždy nadchneme pro nějakou cestu a pak když nám to nevychází, se srolujeme dolů z kopce. Samozřejmě, je přirozené, že všichni hledáme něco, na co se můžeme spolehnout a co bude fungovat. Ale ono asi nikdy nebude nic fungovat, jak si naplánujeme. Je v tom hodně nahodilostí.
Jaký máš kompas v životě? Podle čeho se rozhoduješ?
Vlastní zájem a nadšení. Protože pak to budu dělat upřímně.
Co pro tebe znamená svoboda a hranice?
Když nevím, kde je hranice, řídím se laskavostí a respektem jedné bytosti k druhé. Když jsem byla dítě, bylo to pro mě jasnější. Víc jsem věděla, co je dobro a zlo. Teď mi to trochu chybí. Když se dívám na současné dění ve světě, chybí mi jasná čára, za co se zasadím, postavím, kde je svoboda, kde jsou překračované meze. Je to pro mě nepřehledné. Kde je v dnešním světě hranice? Kdo je na dobré a kdo na špatné straně? Já to nevím. Jen vím, že strašně moc lidí za to platí hroznou cenu. A já nevím, co s tím. Jaká je v tom svobodném světě moje role.
Svět je v současné době strašně složitý. Člověk se v tom plácá.
Já nevyřeším konflikt na Blízkém východě, klimatickou změnu, následky globalizace a kapitalismu, ani autoritářské režimy. Jen hledám pro sebe nějaké skousnutelné sousto. Třeba v každodenních interakcích s lidmi, které neznám, v mezilidských vztazích. To jsou pro mě silné momenty, jak se orientovat. V chaosu najít řád, něco, čeho se mohu chytnout. Protože laskavost a respekt jsou věci, které si můžeme dopřát všichni a kde není omluva, ani jakákoliv okolnost.
Trochu mi to připomíná filozofii Tomáše Halíka, který se snaží o dialog, lidi spojovat.
Představy a verze lepšího světa se strašně mění a tolik lidí upřímně chtělo vymyslet lepší svět a u toho spáchalo ještě mnohem větší hrůzy. Co je ideální svět, na to odpověď neznáme. Ale všichni můžeme být k sobě laskaví, a i přes konflikt si udržet lidskost.
Děkuji za rozhovor,
Erika Merjavá
