Naše filozofie vychází z toho, že kreativní může být každý člověk. Jde o schopnost „nezabřednout“ v komfortní zóně – úspěchu, v tom, co už člověk ví, zná, a v čem má jistotu – ale mít odvahu pouštět se do nových věcí. Světlem naší práce je hra. Když se strachy a nejistoty vezmou do hry, rázem se vše odlehčuje a mění v humor. Tato naše filozofie experimentu a hry je páteří všech našich kurzů. Tvoří bezpečné a tvořivé prostředí, v kterém se děti i dospělí učí přemýšlet, být svobodní a tvůrčí.
- Hra: „Vzít to do hry“ – veškeré chyby, nedokonalosti, selhání, jinakost, překračování, nevědění, nejistoty se učíme vzít do hry a tím se vše odlehčuje a získává nadhled a humor.
- Psychosomatika: objevujeme sebe skrze dramatiku, hlas, tělo a řeč psychosomatickým přístupem. V našem pojetí dramatiky znamená psychosomatický přístup, že se člověk poznává skrze vztah, dialog, komunikaci se sebou i ostatními (Buberovské JÁ-TY) a skrze zpětnou vazbu. Následně to vede znovu ke komunikaci, dialogu a vztahu se sebou i ostatními.
- Autorská tvorba a tvořivost: je spojená se svobodou ve výběru témat a zpracování, ale i odpovědností za proces, kterým procházím při tvorbě. Děti a mládež se tak učí v naprosté svobodě odpovědnosti za svou tvorbu, což vede znovu ke tvořivosti člověka.
- Přátelské vztahy: přátelské přející vztahy a spolupráce jsou pro nás zásadní kotvou k bezpečnému vzdělávání a tvorbě
- Hodnotová orientace: děti a mládež se hlouběji zamýšlejí nad společenskými, sociálními a etickými tématy prostřednictvím dramatiky, autorské tvorby a herectví
- Neděláme talentové zkoušky
- Nesoutěžíme
- Netlačíme na výkon
- Neděláme věci pro úspěch
- Jde nám o proces, ne výsledek
- Experimentujeme a zkoušíme nové možnosti
- Každý člověk je autor
- Přátelská atmosféra
- Horizontální vztahy: učitel-žák
Talent je rozdělený na Studium a Laboratoř.
- Studium (do 15-ti let) – zaměřuje se k sebepoznání a otevírání tvůrčích potenciálů.
- Laboratoř (od 15-ti let) – komunikuje s veřejností, tvoří pravidelná představení, debaty s veřejností a další projekty iniciované mladými lidmi.
- Zájem
- Pravidelná docházka
Ivan Vyskočil, Eva Vyskočilová, Martin Buber, Jan Patočka, Eugen Fink, Johan Huizinga, Carl Gustav Jung, Fritz Perls, Viktor Frankl, Carl Rogers, Janusz Korczak, John Dewey, Hannah Arendt, Johann Heinrich Pestalozzi, Jan Amos Komenský
Následující myšlenky vyjadřují osobní pohled zakladatelky Eriky Merjavé.
Důležitost autorské tvorby a svobody pro děti
„Autorská tvorba je fascinující v tom, že nechává prostor dětí pro svobodu. Když člověk získává svobodu, učí se nacházet svou vlastní vnitřní autoritu, důvěřovat sobě a rozhodovat se svobodně, nezávisle a s odpovědností.“
Hra a tvořivost osvobozují člověka
„Hra a tvořivost osvobozují člověka. Bojují proti smutkům a chmurám světa, i proti našim vlastním. Právě v tom je Vyskočilův dramatický přístup, s nímž v TDS pracujeme, jedinečný. Není to jedna z metod, přístupů, filozofií nebo pedagogik, ale obrácený pohled. Otevírá člověka jeho podstatě a tvořivosti, prapůvodnímu základu. Je nad systémy a postupy. Učí nás ptát se, objevovat, znovu být, hrát si a tvořit. Zkoušet dělat věci jinak a dívat se na svět očima dítěte. Teprve pak můžeme pravdivě tvořit, když se setkáme sami se sebou a s druhými v té nejryzejší podstatě. A právě tehdy může vzniknout náš vlastní přístup, nové pohledy i metody, z nespoutané tvůrčí svobody.“
Otevíráme se sebepoznání a učíme se myslet
„Skrze dramatickou práci se člověk otevírá sebepoznání, učí se kriticky myslet, nabourávat stereotypy a dívat se na svět z různých úhlů. Jak připomíná filozofka Hannah Arendtová v Banalitě zla, zlo snadno vzniká tam, kde člověk přestává přemýšlet a stává se strojem plnícím příkazy. Právě proto je dnes tak důležité učit se myslet, do hloubky, svobodně, kreativně a lidsky.“
Hloubka v jednoduchostech
„V naší práci nepoužíváme wow efekty, kouzelnické triky ani neznámá cvičení, která by najednou všechno změnila. Jsme spíše průvodci dětí a mladých lidí, které pobízíme k jejich vlastní zkušenosti, aby v jednoduchých cvičeních a disciplínách šli stále hlouběji. Až se objeví poklad – člověk pochopí, že je správně, že se sám sebe nemusí bát, že má neopakovatelné a jedinečné dary. Objeví se radost a zvědavost z objevování, strach a nejistoty ovládne humor a člověka pohltí hra a lehkost. Je to kouzlo jiného pohledu. Není v něm šplhání po něčem, po výsledcích a výkonech. Pouze hra, zájem, horlivost a touha po existenci a radosti a poťouchlosti ve hře.“
Vím, že nic nevím
„Když si člověk myslí, že už ví, většinou jenom zabředl do svého stereotypu a představy. Přístup člověka, který ví, že neví, že není hotový a ani nebude, že všichni žijeme v určitých stereotypech a pravdy se dobíráme pomalu, takového člověka se snažíme naší dramatikou vychovat. Který ví, že neví, neustále hledá a nebojí se, že věci mohou být i jinak, než si představuje.“
Člověk se musí „odtotožnit“ od své masky
„Dobrá dramatika by měla vést děti a mladé lidi k tomu, aby rozeznali svou podstatu od masek, které si za života vytvořili nebo tvoří. Aby věděli, kdo jsou ve své nejhlubší podstatě. Jen tak mohou být dobrými herci a umělci, opravdoví v jakékoliv profesi.
O experimentu
Každý rok se snažíme o malý experiment, v rámci kterého se děti něco nového naučí, dotknou se sebe, nových možností, potenciálů, na čem porostou jako lidé a tvůrci. Vstupujeme do neprobádaných vod, proto to není vždy jednoduché. Ale je v tom skrytá pravda, protože jinak bychom se točili v jednom kruhu, pohybovali se ve vodách jistoty a nic nového bychom se o sobě a od sebe nedozvěděli. A v celém tom experimentu se nachází hra, světlo, které veškeré nejistoty podrží. A proto se není čeho bát.“
Erika Merjavá, zakladatelka, ředitelka a pedagožka TDS
Dialogické jednání objevil prof. Ivan Vyskočil po dlouholetém výzkumu volné dramatické hry. Je to stěžejní a zásadní disciplína v našem pojetí studia herectví, autorské tvorby a divadla. Jde o to, jak v rámci volné dramatické hry v sobě znovu objevit dětskou zvídavost, spontaneitu a hru. Být bezúčelový, spontánní, hrát si a tvořit.
Dialogické jednání
- Dialogické jednání je nejvíce svobodná a otevřená dramatická hra, tzv. sólová improvizace bez zadání, komunikace s „vnitřním partnerem“, koho mám v sobě a s kým komunikuji.
- Komplexní jí nazýváme proto, že propojuje psychiku s tělem, hlasem, řečí – stáváme se celistvou osobností.
- Dialogické jednání se odehrává ve veřejném prostoru, před přejícím publikem tzv. vstřícnou pozorností. Vstřícnou znamená z jeho pohledu, přijímající.
- Zkoušející v prostoru objevuje sám sebe a komunikaci. Jde o jakýsi typ samomluvy, jako když si dítě hraje samo se sebou, nebo člověk sám se sebou vede rozhovor. Vědomě opravovat, spontánně jednat, zkoušet, experimentovat. To je pro člověka podle Vyskočila osvobozující proces, protože nezůstává v jednom kruhu toho, co už našel, ale pouští se do nových věcí, a v tom vidí kreativitu.
Dialogické jednání a věkové skupiny
U malých dětí může Dialogické jednání pomoci překonávat strach, ustát samo sebe a své jednání před veřejností, hrát si plně a zaujatě místo hraní a předvádění. Zůstat v otevřenosti, svobodě, hravosti, a to i v pozdějším věku.. Naučí se brát život a tvorbu jako nehotovu věc, plnou možností, bez strachu z neočekávaných situací. Není bezradné, když nemá zadání. Dialogické jednání učí děti pracovat se strachem, napětím, svobodou a otevřeností.
Jaký vliv na výchovu herce, umělce, tvůrce má Dialogické jednání?
Herec nebo jiný umělec či tvůrce potřebuje vztah, komunikaci, dialog. Fotograf a malíř potřebuje být v dialogu s obrazem, herec s hereckým partnerem, prostorem, atmosférou, scénárista se slovem. Jde o věcnost, aby se nestalo, že by umělec žil a tvořil pro očekávání jiných a úspěch, protože pak se ztrácí pravdivost umělce.
K čemu může být Dialogické jednání?
– uvolnění, – koncentrace, – vnímání, – nadhled, – práce se strachem, nejistotou a trémou, – zájem a vášeň pro hru, věcnost, – zvědavost, – otevřenost, – svoboda, – trpělivost, – naslouchání, – dialog a komunikace, – kritické myšlení, – empatie, – důstojnost a respekt, – odpovědnost, – pravdivost, – herecká a umělecká autenticita, – práce s chybou a selháním, – přirozené veřejné vystupování, – schopnost improvizace, – hravost, – humor, autentický tělový, hlasový a řečový projev, schopnost ustát nevědění
Jak se Dialogické jednání praktikuje?
Zkouší se pravidelně, většinou 1 x týdně (60-120 minut). V jednoduché místnosti se vytvoří prázdný prostor pro zkoušejícího před očima diváků (vstřícná pozornost), kteří sedí na židlích. Každý z diváků se stává v průběhu lekce zkoušejícím. Max. počet 12 lidí, min. 2. Lektor sedí po levé straně prostoru na straně diváků. Sleduje a dává připomínky, zpětnou vazbu, k proběhlému jednání. Nikdo jiný zpětnou vazbu nedává. V průběhu cca prvních tří měsíců prožívá zkoušející chaos, s kterým se postupně učí pracovat a uvědomovat si, co pro něj osobně konkrétní jednání znamená. Existují pouze tři základní pravidla pro zkoušejícího: 1/ nedívat se do publika, 2/ nevymýšlet, nevyrábět, přicházet do prostoru s ničím, 3/ nebrat do hry rekvizitu. Součástí sebezkušenosti je psaná reflexe, kterou by jsi měl zkoušející z jednání napsat doma, zreflektovat zkoušení, vypíchnout momenty dalších možností a směřování jednání. Jde o zvědomování proběhlého procesu.
Studoval herectví a režii (1948 –1952) na dramatické konzervatoři, která se r. 1949 přeměnila na Divadelní fakultu AMU. K jeho učitelům patřili Karel Höger, Otomar Krejča, Jiří Frejka, Jiří Plachý, Božena Půlpánová, Ladislav Pešek, Radovan Lukavský.
V letech 1952 – 1957 studoval na FF UK psychologii a pedagogiku s filosofií, kde ho učil známý český filozof Jan Patočka. Působil jako externí vychovatel v psychiatrických a nápravných ústavech. Zajímal se o převýchovu založenou na důvěře, kontaktu a vztahu. Pro úplnější poznání se nechal na jeden měsíc inkognito zavřít jako chovanec v chlapecké polepšovně v Opatovicích. Navázal spolupráci s Dr. Hugo Širokým a v ústavu Ledce – Šternberk spolu jako jedni z prvních u nás experimentovali se socio- a psychodramatem. Na poli psychologie a psychiatrie spolupracoval až do konce šedesátých let na příležitostných projektech nejen s Hugo Širokým, ale také s Evou Syřišťovou, Ferdinandem Knoblochem a Eugenem Wolfem.
V letech 1957 – 1959 se stal prvním učitelem psychologie na AMU. V tu dobu vytvořili spolu s Jiřím Suchým tzv. text-appely, veřejná vystoupení autorských textů a hudby v pražské Redutě. Spolu s Jiřím Suchým, Helenou Philippovou a Vladimírem Vodičkou byl spoluzakladatelem Divadla Na zábradlí, kde zastával post šéfa činoherního souboru a angažoval se zde jako herec, dramatik i režisér. Autorsky se podílel na pěti původních premiérách (s Jiřím Suchým: Kdyby 1000 klarinetů a Faust, Markéta, služka a já, s Milošem Macourkem Trochu, s Pavelm Koptou Smutné vánoce, s Václavem Havlem Autostop). Po odchodu z Divadla Na zábradlí se vrátil do Reduty, stal se uměleckým vedoucím Salónu Reduta a založil tu Nedivadlo.
V šedesátých letech začaly také vycházet Vyskočilovy texty, časopisecky i knižně. Úspěšný byl také jako autor rozhlasových her i moderátor rozhlasových pořadů. V roce 1968 se zúčastnil mezinárodního kongresu psychologů, kde se seznámil s Royem Hartem, s nímž vedl dílnu v „dětštině“. S nástupem normalizace byl nucen opustit Redutu, nemohl publikovat. S Nedivadlem putoval po různých místech České republiky.
Od roku 1971 začal učit na LŠU – specializované účelové studium – kursy pro pracující v Josefské ul. v Praze. Zde postupně vznikla jeho koncepce studia psychosomatických disciplín a autorského herectví jako výchovy k osobnosti. Během let kolem sebe soustředil tým spolupracovníků, s jehož jádrem (Vítězslava Fryntová, Libuše Válková, Hana Smrčková) odešel po roce 1989 na DAMU. Nedivadlo se postupně vyvíjela jako alternativní scéna, která se vyznačovala osobitou narativní poetikou a pokusem o improvizace.
V osmdesátých letech se Vyskočil výjimečně objevoval i ve filmu. Po roce 1989 se Vyskočil naplno vrátil do veřejného života. Publikoval, účastnil se rozhlasových besed, televize točila podle jeho povídek inscenace. O Vyskočilovi bylo také natočeno několik televizních či filmových portrétů: GEN, Mistr Vyskočil, Divadelní guru – prof. Ivan Vyskočil, Krajina osudu. Většinu svých aktivit v tuto dobu věnoval DAMU, zejména výzkumu Dialogického jednání s vnitřním partnerem. Nejprve působil jako vedoucí katedry činoherního herectví, v roce 1994 vytvořil samostatnou katedru, kterou nazval Katedra autorského divadla a pedagogiky, posléze Katedra autorské tvorby a pedagogiky, jejímž byl vedoucím do roku 2003.
Roku 1992 byl jmenován profesorem herectví a autorské tvorby. Byl rovněž nositelem ocenění festivalu Next wave Živoucí poklad (2003), čestného doktorátu JAMU v Brně (2005) či Zlaté medaile AMU (2009). Ivan Vyskočil byl praktikující katolík a po celý život žil v Praze. Zemřel 28. dubna 2023, den po svých narozeninách, ve věku 94 let.
Co říkal Vyskočil svým studentům:
- Nebýt nikdy hotov.
- Těšit se, až udělám chybu.
- Základ je nevědět.
- Nezůstat v tom, kde mám úspěch.
- Když si myslím, že je to tak, je to i jinak.
- Technika patří strojům.
- Být neustále zvědavý.
- Talent a chytrost mohou být pastmi.
- Chytří být nemusíme.
- Stačí udělat první krok, pak se to už děje.
Co píše bývalý pedagog DAMU a režisér Dejvického divadla Miroslav Krobot o Dialogickém jednání jako dopis Prof. Ivanu Vyskočilovi v rámci jeho knihy Nečíst.
