Budování vnitřního chrámu
Když se Honza rozhodl vydat do světa, sedl si k němu otec a povídá: ”Synu můj, když už potřebuješ prozkoumat hory a údolí, záři slunce a hvězd, těžkost mračen a lehkost vánku, vyschlost pouště, krásu i smutek života, poznat, že dobro je dobrem a zlo zlem, když chceš pocítit lásku, která ti vše obrátí naruby, když to vše chceš a musíš poznat na vlastní kůži, dobrá. Jen mě chvíli poslouchej, dám ti několik rad.” A tak, než se Honza vydal na cestu, otec mu vyprávěl a poučoval ho, že musí být statečný a odvážný, aby získal ruku té nejpůvabnější a nejmilejší princezny, že žádná překážka ho nesmí otočit a vrátit z cesty, že přemůže i draka, pokud přemůže vlastní strach, a že k získání pokladů stačí pouze vydržet a necouvnout z cesty. Že má být vždycky poctivý a čestný, a i kdyby vše ztratil, nestavěl své štěstí na neštěstí jiného. Nakonec podal Honzovi kompas a požehnal mu na cestu. “Když se ztratíš, synu můj, tvůj kompas se stane tvým světlem, ukáže ti cestu, abys nezabloudil do věčné temnoty.”
Tak se Honza vydal na cestu. Stavěl pomalu chrám ze svých vlastních zkušeností. Když se dostal do nesnází, vzpomněl si na rady otce. Viděl vše, hloubku nebe i nestálost země, moudrost i hloupost lidí, poctivost i nečestnost, zemi beznaděje, kde se zubožení a oslepení lidé plazili v prachu vyschlé půdy, krajiny s vysokými stromy obsypané šťavnatými pokrmy, kterých se nikdo nikdy nedotkl, protože lidé se k nim báli vyšplhat ze strachu z výšek. Viděl důstojné i pyšné krásy princezen, půvabnou i štiplavou jednoduchost děveček, zlobu i krásu stařen, moudrost i nafoukanost dřevařů i králů či bojechtivost i soucit vojáků. Prošel vichry, tornády, bouřkami, viděl duhy, východy i západy slunce. Bojoval na kraji propasti smrti se zlým čarodějem. Potkal usilovné mravence, kteří mu radili na cestách, statečné včeličky, které ho obětí vlastní smrti píchaly, když začal být příliš drzý a jistý, staleté duby, které vypouštěly smrad, když se v něm ozvala chamtivost. Potkala ho všechna hloupost, moudrost, dobrota i zloba světa, i jeho samého. Kompas po celou dobu držel v ruce, snad z povinnosti, kdo ví proč, ani sám to nevěděl, protože ho kolikrát ovládla pochybnost.
Po letech putování se vrátil k otci. Vroucně se objali, dívali mlčky jeden na druhého a slzy jim tekly z očí. Honzův vnitřní chrám pln zkušeností, poznání, smutků i radosti, se tyčil do výšin. Ale jemu přišel malý, nepatrný a bezvýznamný proti velikosti, hloubce a výšinám světa. Ale nevyměnil by ho za celou krásu a poklady světa, které viděl a poznal, protože základy jeho chrámu byly utkány ze slov, slz a úsměvů jeho otce.
Slovo na úvod
Milí malí a mladí přátelé,
vítáme vás v novém školním roce tvorby, dramatiky a divadla. Našim největším přáním je, abyste se znovu o kousek přiblížili své vnitřní svobodě a tvořivosti. Jak psal Antoine de Saint Exupéry, jenom když člověka osvobodíš, bude tvořit. Z nejhlubší podstaty, kým je, z přetlaku. Budeme se dotýkat svých hranic, kompasů, i svobody. Možností, které v sobě máme. Budeme zkoušet, experimentovat a tvořit. Něco se povede, něco ne. To není důležité. Důležité je zkusit a nevzdat to. Znovu a znovu se dívat na věci z jiných úhlů a stran. Dotýkat se svobody a možností, které se nám nabídnou. Bez strachu z chyb a selhání. Protože i ty nás povedou dál. Otevřou zase jiné možnosti a cesty. Přeji si, abyste se vší svou vroucností, vášní a horoucností tančili, zpívali, tvořili. Protože, kde je srdce, tam se nachází člověk. A naše horoucnost a vnitřní vášeň odkazuje k nejhlubším věcem v nás. Tam se potkáváme s tím, kdo jsme. To je nejvíc. Protože jen z této hloubky můžeme dál tvořit a inspirovat svět naší tvorbou. A nemusí být naše učení se a tvorba dokonalá, ale víme, že je naše. Vytvořená z radosti, strachů, víry, slz, důvěry, chyb, selhání, úspěchů, ze všech pocitů, kterými si v průběhu procesu projdeme. Všechny tyto pocity, kterých se v průběhu procesu dotkneme, nás tvoří, celého našeho člověka. V Citadele Exupéry píše: “Nikdy nechtěj mít v říši, kde by bylo vše dokonalé. Chtěj říši, kde bude prostě všechno horoucí.” A právě do takové říše vás zveme.
Ale taky nezapomínejme, že i v největší tvůrčí svobodě potřebujeme svůj kompas – vnitřní řád, který nás ochrání před ztracením se v chaosu, abychom vnímali i druhého člověka. Jeho vnitřní chrám, představy, naděje a přání. A pak teprve vytvoříme společné dílo, které dosáhne nejen nás, ale přesáhne i nás samých.
Erika Merjavá, ředitelka TDS
