Staré stránky
Staří lidé
Kdepak mají svou maminku?
Ona prý odešla
A proměnila se
V tu nejkrásnější vzpomínku
A i ona mizí
Postupně jako listy
Jako listy zvadlé, podzimní
Když na ně sněží.
Ten sníh padl jim do vlasů
A nebo je to popel z ohně
Který postupně dohasl?
Kolikrát asi plakali?
Plakali hodně.
Žofie Navrátilová (16 let)
Vzlet
Chybíš mi Ty a Tvý tělo
V noci se mi zachtělo
Zase s tebou lítat
Tlukot srdce a rychle dýchat
Zatočit se prudce
A pak padnout opět k sobě
Zvuk rozléhal se po chodbě
Potom už jen ticho v pokoji
Něžná slova před tím
Než jsme usnuli
Žofie Navrátilová (16 let)
Systém
Každý den vstanu, vyčistím si zuby a kam jdu? Do školy? Anebo bych spíše měla říct do budovy, kde nás omezují, kde nechtějí podporovat naši kreativitu. Pro spoustu lidí je škola jedna velká noční můra.
Vidím, jak se děti vrací domů s pláčem. Vidím, jak padesátiletí učitelé ponižují mladé duše. Co se to děje? Dělá jim to dobře? Chtějí, aby se děti cítily špatně? Proč nejsou více tolerantní, empatičtí a chápaví? Možná si to neuvědomují, ale jejich chování ovlivňuje spoustu dětí.
Proč se o tom nemluví dostatečně? Kolik dětí se poškozuje, pláče, kolik dětí má duševní problémy. Ale to už nikoho nezajímá. Je smutné, že všechno se točí jenom kolem školy. Navíc toto ani není škola. Jan Amos Komenský řekl: „škola hrou“, ale tohle rozhodně není škola hrou.
Děti sedí v lavici, učí se o většinou k životu nepodstatných věcech. A když přijde na test, podvádějí. Ale jak tohle může být jejich vina, když škola není fér? V testech jsou látky, které jsme si ve škole nikdy neřekli. Ani nám je pořádně nevysvětlí. A tohle je ten důvod, proč je spousta dětí vyhořelých. Je smutné, jak moc nám škola bere energii. Kdyby škola byla taková, jaká má být, děti by byly mnohem chytřejší a duševně zdravější.
Učitelé, podívejte se na děti. Přijde vám, že jsou uvnitř opravdu šťastné? Nejsou. Nikdy nebyly. Škola jim vzala všechno. Škola jim nedovolí udělat chybu a když už ji udělají, čeká je trest. Ať už je to špatná známka, nebo seřvání od rodičů. Ale zamyslete se, neměli bychom dělat chyby, abychom se z nich poučili a v životě se posunuli dál?
A když se znovu zaměříme na to podvádění, už to chápete? Je to začarovaný kruh. Děti už se bojí udělat chybu, a proto to dělají. Ale proč jsou pak učitelé naštvaní? Že jim to vadí? To je jasné. Ale tak proč to nezmění? Proč nezmění svůj styl učení?
Proč, když někomu nejde matika, ji stejně musí umět jako Pythagoras? Lidi, musíme si uvědomit, že každému jde úplně něco jiného. Někdo zvládá Newtonovy zákony, někomu jde Hippokrates a jeho temperamenty, někdo umí kreslit, jiný zpívat. A to je na tom krásné, každý jsme jiný. Ale jak si tu jedinečnost máme udržet, když se od nás čeká, že nám půjde všechno?
Nad tímhle by se lidstvo mělo opravdu zamyslet.
Laura D’Meza (16 let)
