Dialogické jednání je specifický způsob aktivní imaginace
Rozhovor s Doc. PhDr. Vladimírem Chrzem, Ph.D. z Psychologického ústavu Akademie věd ČR, pedagogem, výzkumníkem a psychologem.
S Vladimírem jsem se potkala na Katedře autorské tvorby a pedagogiky DAMU. Chodili jsme spolu k Vyskočilovi na Dialogické jednání. On jako psycholog a já jako divadelník a pedagog. Pak jsme se náhodou začali potkávat na meditacích v Kolíně nebo u Tomáše Halíka v kryptě kostela Nejsv. Salvátora. Prostě nás to vedlo po podobných cestách. Jednu chvíli jsme dokonce uvažovali vytvořit terapeutické skupiny zaměřené na autorskou tvorbu. Oba nás zajímá jak tvořivost a tvorba uzdravuje lidskou duši. Její existenciální přesah, fenomén hry a tvorby. Co je ve hře a tvorbě tak zásadního a bytostného, že probouzí a proměňuje člověka v živoucí, radostnou a kreativní osobnost? Možná člověk jen zažívá sám sebe jako tvořivou a jednající bytost s nekonečným potenciálem. Že není pouhou loutkou v systému, nebo hříčkou osudu. Ale aktivním spolutvůrcem na dějinách světa. Proto jsme se rozhodli přinést vám v červnovém čísle rozsáhlejší rozhovor s psychologem, akademikem, pedagogem i tvořivým laskavým a zvídavým člověkem Vladimírem Chrzem na téma obrazy, dialogické jednání, meditace, imaginace, psychosomatika a tvorba.
Výběr z rozhovoru:
„V angličtině je to taková slovní hříčka: let go – let God. Protože pokud se na to podíváme ze spirituálního pohledu, tak vždycky, když člověk věci pouští, dává prostor něčemu, co ho přesahuje. „
„Já můžu k sobě zaujmout vztah zevnitř, ale on prostě může být iluzorní. Takový trochu narcistický. Všichni máme zidealizovanou představu o sobě, a to je právě představa zevnitř. Vnitřní zrcadlo. Ale my potřebujeme vnější zrcadlo. Toho druhého. Tím druhým taky můžeme být sami. „
„Fígl dobře nastavené školy je práce s třetím druhem pozornosti, které se říká postvolní. Titchener říká, že postvolní pozornost není „tlačena“ (jako je to u té volní), ale je „tažena“ zájmem. Táhne nás zájem, nebo zvědavost. Je něco jiného tlačit na pilu a říkat dětem, dávejte pozor, a něco úplně jiného je, když mě to zajímá, když jsem zvědavý. A to je pozornost, která se nachází ve hře. „
„To, co nenaslouchá, co neustále tlačí na pilu a chce všechno převálcovat, je v psychologické terminologii ego. Nebo spíš, nezralé ego, abych nekřivdil možnosti, že naše ego je zralé, protože ať zralé či nezralé, ego k nám neoddělitelně patří. Tedy nezralé ego jako cosi sebestředného a zároveň trochu zamindrákovaného, nejistého (o tomhle egu je psychologie Alfreda Adlera). Když jsem nejistý, mám pocit, že musím všechno režírovat, nebo přímo převálcovat.“
„Třeba teď se řeší dezinformace, jak proti nim bojovat. Ale možná by se spíš našlo řešení, kdybychom tomu říkali působení. Proti dezinformacím nestačí bojovat pouze a jen pravdivými informacemi, ale musíme proti nim bojovat něčím, co působí. Pravdivá informace, pokud nepůsobí, je strašně slabá proti dobře působící lži. „
“ Svět duše je svět obrazů. Obojí, vnější i vnitřní obrazy mocně působí. V těch obrazech je duše doma. Samozřejmě závisí na tom, jaké ty obrazy jsou. Protože můžeme žít v obrazech ohrožení a strachu. Můžeme si zobrazit svět, který je úplně paranoidní, kde všichni po nás jdou. Nebo si duše může vytvořit svět naprosto depresivní. Čili péče o duši je péče o obrazy duše. Duši lze léčit obrazy, ale duše může taky jiným typem obrazů onemocnět. „
„Pokud je slovo pedagogika od „vésti někoho někam“, tak bohužel musím konstatovat, že vzdělávání vede člověka k odpojenosti. Od duše i od těla. Psycholog Zimbardo napsal knihu, která se jmenuje Odpojený muž. Způsob, jakým jsme vzdělávání, vede (často, ne vždy a ne ve všech ohledech) k odpojenosti. Jsme odpojeni od sebe sama i od vztahů mezi sebou.“
„Opravdu si myslím, že platí, jak se kdysi říkalo: kdo si hraje, nezlobí. Tak bych řekl, že kdo tvoří, tak se daleko méně trápí.“
Rozhovor si můžete přečíst i Blog Dialog
