Když Kačka (12 let), Nely (11 let) a Adina (10 let) odcházely z hodiny, napadlo mě se jich zeptat, zda je baví tvorba představení, případně, co je na tom baví. Zapla jsem diktafon a zaznamenala jejich myšlenky.
Kačka: Baví mě tvořit s lidmi v týmu, vymýšlet děj, přemýšlet nad tématem. Třeba jak letos máme téma vzdor. Co všechno se na tom tématu dá postavit. Je v tom hrozně moc fantazie, můžeme se na něm vyblbnout. Proces je strašně krásný a výsledek bombastický. Mohou se na naši tvorbu lidi podívat, pobaví je to. Je to často vtipné. Baví mě tvorba v průběhu roku, ale i že to pak mohu rodičům ukázat, na čem jsem pracovala.
Adina: Mám ráda představení, protože mě strašně baví se oblékat. Vymýšlet, kde co bude postavené, co lidé budou říkat. Strašně mě pak baví ukázat, co jsme udělali, rodičům. Mám ráda pozornost.
Nely: Mě baví vymýšlet divadlo. Kdo co bude dělat, jak to bude vypadat, baví mě ho trénovat.
Erika: Ty jsi minule Nely říkala, že bys ani nemusela hrát, že tě spíš baví představení vymýšlet? Ten proces?
Nely: Ano.
Kačka: Kdy si do školy vezmete svítivé džíny, obrovskou bundu a namalujete se tak, že vám vybouchne obličej? Vzít si velké obrovské srdcové brýle. Nikdy. Ale na představení si můžete naplácat na sebe, co jen chcete. Pokud to bude v ději. A to je bomba.
Adina: Mě asi nejvíc baví na představení právě to oblékání.
Kačka: Prostě, pořád žijeme v tom, že musí být všechno, jak lidi chtějí. Říkají: nemáš na to. Nebo musíš dělat věci podle zadání. Ale tady můžeš vylézt na pódium s tím, že jo lidi, vymysleli jsme pro vás bomba představení, pochází to všechno z naší hlavy. Při tvorbě nemáme žádná pravidla, jen aby to nějakým způsobem bylo v našich hlavách propojené s tématem. Jinak nám nikdo neříká, jak dlouhé to má být, kolik lidí v tom má hrát, kdo co má říkat.
Adina: A většina lidí neříká po představení, že to bylo divné, nebo že by byli naštvaní, jak jsem byla oblečená, namalovaná, jak jsem se vyjadřovala.
Erika: Myslíš, že lidi nejsou kritický?
Adina: Právě že moc ne.
Erika: Proč si myslíte, že lidi nejsou kritický?
Kačka: Protože jsme děcka.
Nely: A neřekneš malému děcku, tak se to nedělá. Tak to nemůžeš dělat.
Kačka: Když školkář namaluje obrázek, kde je sluníčko, neřeknete mu: “Fuj, to je ošklivé.” Řeknete: “Ty jsi tak hodný.To je krásný.” To si myslím, že se děje přesně nám. A taky lidi vnímají, že nehrajeme, co nám někdo řekl, dal nám roli, že děláme divadlo podle jeho zadání. Ale že my si role vymýšlíme, že to celé vytváříme. To nás na tom baví.
Adina: Proto jsem někdy strašně zklamaná, když přece jenom někdo řekne, že to bylo divné. Přece to byla naše tvorba, práce, myšlenky, úvahy, představy.
Kačka: Divadlo je úplně všechno, co chceš.
Díky děvčata,
Erika
