Hra je fenoménem lidské existence. Svět, do kterého je možné uniknout. Zbraň proti smutku, nesmyslnosti, tragičnosti a nepochopitelnosti lidského konání a světa. Prostor, v kterém se člověk může schovat a zažívat radost z pouhého bytí. Kde nic jiného nemá místo. Není tam strachu, chmurných myšlenek, úzkostí, nejistot, depresí, smutků, vnímání vlastních slabostí a nedokonalostí, proher. Protože vše se nachází ve hře. Zkuste si někdy znovu hrát. Být jako dítě. Prožijte si pohlcení vlastní hrou a existencí. A pak nám řeknete, jaké to pro vás bylo.
Miluji Silnici (La strada) od Frederico Felliniho s Giuliettou Masina a Anthony Quinnem. Masina tam hraje postavu Gelsominy. Křehké, trochu slabomyslné, ale hravé, upřímné, čisté dívky, která putuje s drsným cirkusákem Zampanem. Když jsem se dívala na film, Gelsomina mě pevně uchopila a oblékla si mě. V mém gestu, hlasu, jednání. Došlo mi, že chce abych ji ztvárnila, že potřebuje vyjít na světlo. Snad je v nás obou něco podobně komického a potřebuje to ožít. Vytáhnout na světlo střípky její existence znamená pochopit tu vlastní, osahat si další část své identity. To je kouzlo hry. Skrze hru povstává naše lidská identita, kousky nás samých. A to v tak krásném a uvolňujícím humoru a groteskním smíchu, že vše těžké je tatam. Jako když si dědeček malého Vaška ve filmu Jak dostat tatínka do polepšovny u hrobu své manželky povzdechne: ”Tak to vidíš Máňo, ten kluk udělá ze všeho takovou blbinu.”
Podívala jsem se do šatníku a věci na mě začaly naskakovat. Šedý baloňák mě opásal a soukal ruce do velkých širokých rukávů. Hnědá pletená trpasličí čepice mi vyskočila na hlavu a zkřivila se do prapodivné formy. Rudá rtěnka mi nalíčila rty do tvaru srdce a černá tužka s klaunskou precizností kouzlila dlouhé řasy a vykreslovala klauní nos. Noty se poskládaly a skrze mé hlasové ústrojí začaly vyluzovat zvláštní hravou melodii. Nohy se jely poposkakovat a oči se upřeně dívaly dopředu. Gelsomina byla živá, přítomná, v mém charakteru i jednání, v jednotlivých situacích. Nic nebylo třeba vymýšlet. Nechat jí jen být, existovat a jednat. A dívat se, jak se skrze ní naplňuje mé bytí.
Gelsominou se ztrácí ve mně vše chmurné a tíživé. Strach o budoucnost. Život se stává krásný, jako pro Giosuého v Benigniho filmu Život je krásný. Samozřejmě, že nemá každý přetlak jevištně postavu ztvárňovat. Ale myslím, že každý může zažívat hru, nebo život jako hru. Je to něco jako meditace, kdy člověk existuje pouze v přítomném okamžiku. Ale má to ještě určitou jiskru navíc. Nebere se příliš vážně, protože ani nemůže. Pak to už není hra. Ve hře se celý život mění v hrací prostor se scénou, rekvizitami a člověk hrající postavou. Hra je kouzlo. Pravda sama, kde tíživé je absurdní a absurdní čiré a pravdivé. Vše se přeskládá a funguje v obrácené logice. Vážné se stává groteskní a groteskní vážným. V obrácenosti se ukrývá lehkost a pravda. S tím pracoval ve filmu například Fellini, Kusturica nebo Jakubisko, psal své hry Václav Havel či tvořil ne-divadlo Ivan Vyskočil. Protože na první pohled v absurdním, ale pravdivém prostoru, mocní pozbývají sílu a křehcí vítězí nad mocnostmi zla. Papoušek Žako je váženější a pronáší moudřejší slova než věhlasný profesor na univerzitě. Křiklavé čepice posazené nakřivo jsou úchvatnějším a půvabnějším módním doplňkem než celé módní kreace nejslavnějších domů či návrhářů. Strachem bušící srdce zpívá hlasitěji, zřetelnějí a oduševněleji než sebedokonaleji nazpívané gregoriánské chorály. A kde lidská křehkost a zranitelnost je půdou pro pravdu, naplněnou existenci a skutečný radostný a zářivý svět.
To je autorská tvorba a hra. Svět ve své absurdní obrácené pravdě. V opačné zákonitosti, než je zdánlivá realita. A přitom ta obrácenost je až mrazivě skutečná. Každý v sobě ukrývá grotesknost své identity i životního příběhu. Možná mu k pochopení pomůže jen malá nenápadná groteskní postavička tuláka Chaplina nebo dojímavé vesnické dívky Gelsominy. A život se v jejich prozření celý prozáří.
Až někde budete a bude vám to připadat moc seriózní nebo nepříjemné, zkuste postřeh zdravotních klaunů: představte si lidi s klaunskými červenými nosy. Uvidíte, jak celá situace získá jinou dimenzi a lidé se začnou pro vás vyjevovat ve své pravé identitě. Jak absurdní. Klaunský nos shodí masku a člověk se stává tím, kým je. Ale v naprosté křehkosti a laskavosti. Já jsem to zkusila minule na mši v kostele a nestačila jsem se divit, spíše celou dobu usmívat. Připadala jsem si jako bychom byli postavičky z Komenského labyrintu světa. Možná proto existují zdravotní klauni. Směšnost a groteska totiž léčí lidskou duši. Smích léčí lidskou duši. Odzbrojuje člověka od sebe samého. Ve své absurditě je totiž svět a člověk pravdivější než jeho zdánlivá seriózní iluze, které my lidi bez klaunských nosů říkáme realita. A tak mě napadá otázka: Co když je Bůh jeden velký barevný klaun s obrovitánským détským srdcem a našim jediným úkolem je ho napodobit a smát se sami ze sebe?
PS: A víte, čemu nemůžete nasadit klaunský nos? Zlu. Zlo totiž klaunský červený nos neunese.
