Pokračujeme ve společném povídání Hany Sršňové a Eriky Merjavé u společného stolu. V zářijovém čísle jsme se bavili o Dialogickém jednání, jakou roli v něm hraje prázdný prostor, vstřícná veřejnost a vnitřní partner. V tomto čísle vám přinášíme pokračování rozhovoru, jaký má Dialogické jednání reálný dopad na člověka. A co znamená hlas a slovo.
HLAS A SLOVO ODKAZUJE K NÁM A VEDE NÁS DÁL
Jakou roli hraje v Dialogickém jednání hlas?
Dialogické jednání není jen disciplína, cvičení, ale zrcadlo člověka. Odkazuje nás k sobě. Proto je tak zajímavé… Pokud jde o hlas, hlas udržuje napětí. Propojuje celé naše tělo a jde dál. Ukazuje nám nejen kdo jsme, ale odkazuje nás na další možnosti, kým můžeme být. Slabým hlasem a šeptáním si napětí neudržíme, neudržíme pozornost. Klesáme s energií, přestáváme se slyšet a nebaví nás to. Protože neslyšíme zpětnou vazbu, neslyšíme se. Jako kdyby někdo na nás mluvil potichu. Taky nás to přestává bavit. Když jsme moc potichu, nebavíme sami sebe, protože se neslyšíme, nic se od sebe nedozvíme. Musíme se uslyšet, abychom mohli odpovědět. V Dialogickém jednání se věci dozvídáme sami od sebe. Protože tím druhým, jsme pořád jenom my sami.
Co když je hlas naopak moc silný?
Taky chybí zpětná vazba. Když člověk křičí, neslyší druhého. Křik je monolog. Lidé se hádají, křičí, přestávají si naslouchat. Stejné je to v Dialogickém jednání. Když někdo překřičí prostor, i sám sebe, ztrácí kontakt. I hlas je potřeba ladit, v prostoru, sami se sebou, i partnerem. Učit se komunikovat se sebou i s ostatními.
Proč je dobré psát si reflexe po Dialogického jednání?
Člověk si psaním věci zvědomuje. A když se k nim zpětně vrací, vidí svůj posun.
Takže i slovo je důležité?
Vyskočil říkal, že když se něco nepojmenuje, jako by to „neplatilo“. Zůstává to nevědomé, nerozpoznané. Slovo je forma, která myšlenku zkonkretizuje. Slovo zasazuje myšlenku do tvaru, formy, a může na ní navázat, dál ji rozvíjet. Slovo je krok k pochopení, k vytvoření zpětné vazby. Když něco vyslovíš, zvědomíš si to. Můžeš se ke slovu odkázat, vymezit, navázat a rozvinout ho, vytvořit vztah. Je to jako se psaním. Dokud je příběh v mysli, nemá formu. Teprve slovem se konkretizuje a vytváří příběh, něco sdělitelného. Můžeš ho číst, vidět za tím obrazy, dotknout se osudů a dál ho rozvíjet.
Může někdy slovo i překážet? Když člověk mluví moc a slovo už nevnímá?
Ano. Lidé často mluví, aby překryli strach nebo prázdnotu. Děti při improvizacích milují slova, mluví bez přestání, protože za slova se lehce schovají. Jenže slovům často chybí obsah, situace, jednání. Duch, který naplňuje slovo obsahem. Forma bez obsahu je prázdná. Duch je to, co textu nebo jednání dává život. Když chybí obsah, jsou to jen slova – zvuk beze smyslu. Aby se forma naplnila obsahem, člověk musí otevřít pro slovo prostor – ticho, zastavení, naslouchání. Čas pro naplnění a zpětnou vazbu.
DIALOGICKÉ JEDNÁNÍ A AUTENTICITA
Jak se díváš na experimentální Dialogické jednání? Když je v prostoru víc lidí?
To je otázka. Doc. Standa Suda dělá experimenty s Dialogickým jednáním ve dvojicích. To je už těžší, protože mám jak vnitřního partnera, tak musím vnímat i vnějšího partnera. Zůstávat v kontaktu se sebou, svým vnitřním partnerem, a zároveň vnímat i vnějšího partnera, co nám vzniká společného. To už je přesah do života, kdy jsme nejenom sami se sebou, ale i s ostatními. Jak zůstat autentický, věrný sám sobě, v kontaktu s ostatními.
Když jsme na “place” s někým jiným, ztrácí se naše komunikace s vnitřním partnerem?
Svého vnitřního partnera běžně necháváme skrytého. Je v našem vnitřním dialogu, ve vnitřních komentářích typu „to jsem zkazila“, „mám strach“, „jsem trapný“, “nandám to”. Na jevišti, nebo při veřejných prezentacích, tento svůj vnitřní hlas nezveřejňujeme. Zůstává v našich vnitřních tichých hlasech. Je zajímavé se dívat například na politiky, když mluví na kameru a mimo ni. Jsou to jakoby jiní lidé. S maskou a bez ní. A v Dialogickém jednání se právě tyto vnitřní hlasy zveřejňují, zvědomují, vnitřní i vnější hlasy komunikují mezi sebou, člověk se stává autentický. Padají masky. Tím se učíme sami od sebe, že zveřejňujeme naše vnitřní hlasy, nebo aspoň jsme si jich vědomi. A nejenom že se skrze ně učíme, ale vedou nás hrou dál. Tyto naše vnitřní hlasy, komentáře, pochybnosti se mohou stát součástí hry. Vzniká naše vlastní dramatika, autentický život. Odehrávám si svůj vlastní životní part v širším kontextu… Tak se stávám autentickou bytostí. Kým jsem. Slyším sebe, slyším ostatní. A mohu hrou věci dál rozvíjet.
Takže, když se někdo lekne nebo něco zapomene, má to vzít do hry?
Přesně tak. Buď je vezme do hry, nebo se lekne, uzavře a přeruší se tok hry. V divadle, které stojí na přesně nastudovaném textu, by to samozřejmě nešlo. Herec nemůže říct divákovi: „Tak to jsem zkazila, pojďme znovu.“ Ale v autorském představení, může být i tato možnost. Ale i u herce v nastudovaných textech probíhá vnitřní dialog, jen ho herec nezveřejní. Proto je Dialogické jednání tak jedinečné ve studiu dramatiky a divadla a studují ho studenti na DAMU. Dialogické jednání nám umožňuje skrze zvědomění se o sobě dozvídat nové věci, v dramatickém procesu je vzít do hry a v autorském představení, které to dovoluje, s tím i před publikem pracovat. Použít je jako materiál. Když člověk zveřejňuje vnitřního partnera, vzniká totiž lehkost, humor, svoboda. Jsme si s divákem blíž, protože to máme všichni. Pochybnosti, selhání, chyby, snahy být lepší. A když se to zveřejní bez strachu ze selhání, vzniká humor. Uvolňuje se napětí uvnitř člověka, i mezi hercem a divákem. Je to terapeutické. Všichni jsme tak trochu klauni. A zjišťujeme, že v těch svých slabostech nejsme sami.
Myslíš, že by se Dialogické jednání mělo učit na školách? A kdyby ano — kdo by to mohl učit?
Co myslíš ty?
Myslím, že ano. Právě ve školním prostředí by to bylo strašně potřebné. Škola je často zaměřená na výkon, na výsledky, na známky. Děti se pořád snaží „uspět“, ale málokdy mají prostor být sami sebou. Kdyby měli hodinu, kde se mohou zastavit, dýchat, vnímat, kdo jsou. Kde je někdo přijímá takové, jací jsou. Hrozně by jim to pomohlo. Myslím, že by pak i školu vnímali jinak. Ale problém je, že to nemá kdo učit. Málo se o tom ví a málokdo s tím má osobní zkušenost.
Psychosomatika ve školách chybí. Učitelé i žáci jsou často odpojeni. Tělo a duše se v současném mainstreamovém vzdělávacím systému nepropojují. Pak se stává, že se žáci učí jen proto, že to chce autorita, pro známku, být ohodnoceni, dosáhnout výsledků. Ale chybí tomu to nejdůležitější: svobodná vůle, osobní odpovědnost, tvořivost.
Navíc odpojení od těla — to mi přijde nejhorší. Děti ve škole pořád sedí. Když se chtějí protáhnout, je to vnímáno jako rušení. Pro učitele je to pohodlnější, ale dětem to bere přirozený pohyb. Tělo se stává pasivní, a tím trpí i psychika.
Z toho děti mohou zažívat pocit frustrace, bezmoci, apatie. Mají pocit, že na nich nezáleží, že všechno řídí někdo jiný — autorita, systém, peníze. A pak se chytí „cinkrlátek“, věcí, které slibují štěstí, ale nepřinesou ho. Protože se ztrácí sami sobě, ztrácí kontakt se sebou, svým vnitřním světem. A přitom právě kontakt se sebou, s tělem, vnímáním, je základní podmínka svobody. Ale bez svobody nemůžeme být tvořiví, autentičtí, živí, odpovědní. Protože nevíme, kdo jsme.
Myslíš, že je šance, že by se to někdy změnilo? Že by se Dialogické jednání mohlo dostat do škol?
Těžko říct. Ale věřím, že každá myšlenka, která jednou vstoupí do světa, nezmizí. Možná ještě nenastal čas, je to jen nějaké zrnko možnosti, nové cesty. Ale i jedno zrnko — jeden učitel, který začne jinak přemýšlet — může něco změnit.
To je krásná myšlenka. Myslím, že právě v tom je síla Dialogického jednání. Není to o výsledku, ale o přítomnosti a o vztahu.
Ano. Nejde o výkon, ale o bytí. A to je možná to, co bychom potřebovali slyšet.
Ptala se Hana Sršňová, odpovídala Erika Merjavá
Pokračování v příštím čísle
