Maky, Maky
Kde máš hlavu mezi mraky?
Kam odešly chmury
Ztracené hikikomori
Maky, Maky
Na poli se chvěly
Když si zimy rozpomněly
Když se noci bály
v závějích po městě vály
Maky, Maky
Divej! Pod botami koženými
S víčky něhou potaženými
Stojí v objetí…
Nehledě na jejich zraky
Nebuď mě slunce, ještě nechci vstát
Jen zůstat ležet, jen zůstat spát… nechat; si… ve snu …
potkal jsem spáleného anděla, červánku u Karlova mostu, měla bílej úl
jsem přišel a stál v chodbě, jak v plotě kůl
Osmělil jsem se, v dálce slyšíš hodiny, zvony, boží mlýny?
A tancoval s těmi stíny, s těmi stíny
které měla nad očima v řasách i v lampách roky
Nesli mě jen malé, zlaté kroky,
krovky kudlanek, které tuší,
že jedu na kolejích z tisíců řvoucích, zatracených duší
Kéž bys zavřel oči paprsku pro jejich vystouplé vrásky
dál poslouchal jsem její hlas,
Jednou ztrácel, jednou vznášel se zas a smál se na mraky!
Nehledě na zraky,
lidí jdoucích ráno do práce, co mě překračují na chodníku
Nebuď mě slunce, ještě nechci vstát
Jen zůstat ležet, jen zůstat spát… pouze nechat si zdát…
Nechat si zvony…
Nechat, si… můj Anděli!
Nechat, si… jen žhavý popel v prachu!
Janek Poláček (19 let)
