„Asi abych se naučila kreslit.“ „Zjistím něco o dějinách umění.“ „Pro mě je to taková odpočinková hodina.“ „Nevim, my jsme na výtvarce nikdy nic moc nedělali.“ „Jakože já mám výtvarku ráda, ale neumim kreslit, tak mi to moc nejde.“
A co když někomu řeknu, že učím výtvarku?
„Jé, tak to máš hezký, to si tam kreslíte.“ „Tak to je fajn, to asi nemáš problém s tím, že by to studenty nebavilo.“ „A to se učí na gymplu výtvarka?“ „Tak to teďka budete asi dělat výzdobu vánoční, co?“
Chápu, chápu, chápu. Ona totiž často výtvarka vypadá takto: Na podzim se kreslí „co jsem dělal o prázdninách“ a obtiskávají se listy. V zimě se vytváří přáníčka a vyrábí se vánoční výzdoba do školy. Na jaře květináče ke dni matek a v létě se kreslí „co budu dělat o prázdninách.“ A ve zbylém čase se trénuje kreslení zátiší, děti se snaží dosáhnout co nejpřesnější kopie ukázky od paní učitelky, kterou sehnala na Pinterestu a „kresbičky“ a „malůvky“ musí být hlavně co nejbarevnější, nejhezčí a nejdokončenější, aby se daly dát na nástěnku před třídníma schůzkama a rodiče mohli s obdivem říkat, jaké to ty děti mají krásné. Protože umění přeci má být krásné a veselé.
Tím však v žádném případě nijak neviním učitelky, co takto výtvarku vedou. Kolikrát výtvarka, zvlášť na základce, totiž připadne učitelce, která má vystudovaný úplně jiný předmět, anebo učitelství pro 1. stupeň. A během svého studia se zabývala především tím, jak děti naučit číst a psát, jak je vést ke spolupráci, zdravě rozvíjet jejich osobnost, jak dětem vysvětlovat informace tak, aby je pochopily. A je to naprosto v pořádku. A výtvarka v takovém případě dá dětem prostor k relaxaci a odpočinku od stresujícího školního prostředí, naučí je základy kresby a malby a některé, snad, i povede k zájmu o umění.
Ale dá se to udělat i jinak. Výtvarná výchova nemá ve svém názvu slovo výchova jen tak pro nic za nic. Výchovy se totiž, mnohem více než ostatní předměty, zaměřují nejenom na znalosti, ale také na rozvíjení tzv. soft skills, tedy na ty aspekty učení, které se skrytě naučíte během toho, co třeba vypracováváte školní projekt. Např. když dostanete na výtvarce zadání: „Namalujte abstraktní obraz podle své aktuální nálady,“ může se zdát, že cílem je rozvíjet malířské dovednosti, seznámit se s abstraktní formou umění a naučit se pracovat s celou plochou obrazu. A částečně to tak je. Ale vstupují do toho další cíle, které by pedagog ideálně měl i komunikovat.
Tím, že vycházíte ze svých pocitů, se učíte rozpoznávat své emoce. Tím, že jim dáváte formu se učíte, jak dávat emoce najevo. A že to jde i pomocí gesta, neverbální komunikace, symbolu… Učíte se tedy, jak komunikovat své pocity tak, aby je pochopili i ostatní. Když se vám obraz nepovede namalovat podle svých představ, učíte se práci s chybou a ideálně tomu, že chyba nás může posouvat mnohem více než „správné řešení“. Tím, že je zadání relativně otevřené se učíte, jak kreativně přistupovat k problémům a hledat osobité řešení. A tím, že svůj obraz sdílíte s ostatními se učíte, jak si stát za svou prací, ale i jak přijímat konstruktivní kritiku a brát ji jako zpětnou vazbu, a ne jako selhání.
Mohla bych psát hodiny o tom, k čemu je výtvarka dobrá (a možná i budu v příštím čísle), ale zároveň stojím nohama pevně na zemi. Je mi jasné, že málokdo ocení všechna ta skrytá pozitiva. Ale hele, i kdyby mým studentům byla výtvarka „jen“ k tomu, že se dozvěděli něco málo o umění a kultuře, zjistili, že výtvarka není jen o kreslení pastelkama a trochu si odpočinuli od neustálého tlaku na skvělé studijní výsledky, budu spokojená. A třeba zjistí, že sluníčko nemusí být vždycky jen v rohu a jejich obrázky nemusí být vždy „krásné“. 😊
Hana Sršňová
