Ríša je mladý člověk s výrazným improvizačním talentem, který k nám do Talentu dochází dva roky. Když jsem ho poprvé viděla improvizovat, užasle jsem se na něj dívala. Jeho hraní bylo oproštěné od všech pozlátek, ambicí, falše, předvádění. Jen čistá hra a existence, svoboda a humor. Ryzí a plné bytí v hracím prostoru. Věcné a soustředěné.
Kdy jsi v dětství poprvé pocítil potřebu hrát?
Ve čtvrté třídě. Měli jsme předmět dramatickou výchovu. Jednou k 25. výročí školy se nás učitelka zeptala, jestli bychom nechtěli jako třída udělat nějaký projekt. Udělali jsme představení, v němž jsme rozehráli třídu. Co si myslí věci ve třídě, jak vnímají, co se kolem nich děje. Mluvily lavice, tašky a penály. Bavilo mě, že mohu vyjádřit emoce, nemusím si je nechávat pro sebe. V té době jsem nevěděl, co se sebou. To mě z toho vytáhlo.
Co pro tebe znamenají pevné texty kontra tvůrčí svoboda?
Pochopil jsem to až letos. Minulý rok jsem v tom hodně tápal. Pevný text začal být pro mě letos taková mostovka…
Most?
Most, konstrukce, přes kterou se chodí. Člověk ví, kam jde. Z jednoho břehu na druhý. Jsou tam klikatiny, ale směr je jasný. Když jsem rozehrával improvizace, byl jsem často v neurčitém oblaku. Až letos jsem zjistil, že když má člověk pevnou konstrukci, jasně daný text, který si sám případně i napíše, je to stejné, jako když se učí ve škole technické postupy. A když si do konstrukce dá obláček svého tvůrčího herectví, most je vzdušný.
Jdeš do věcí na jevišti promyšleně nebo tě to vede samo?
Někdy mě řídí samo jeviště. V hledišti mě nic nenapadne, ale jak vyjdu tři schody na jeviště, najednou mi v hlavě přepne, jako ventil, a já přemýšlím úplně jinak. Najednou to je. Když předstoupím před lidi, baví mě jejich pohledy, dívat se jim do očí. Z jejich očí postřehnu nějakou jejich myšlenku, s něčím, s čím si pak mohu hrát, rozehrávat to. To už se děje podvědomě. Vede mě to.
Jsi vyučený instalatér a učíš se kominíkem. Proč tyto profese? Jak fungují dohromady s divadlem?
V deváté třídě, když jsme měli pracovní činnosti a vyráběli dřevěný držák na brusný papír, chytla mě manuální práce. V tom období jsem se chtěl stát záchranářem, jezdit v autě a spontánně řešit situace. Dokonce za covidu na konci základky jsem to převedl i do divadla, jako scénku přes meeting. Sehnal jsem si sluchátka jako na dispečinku a zahrál jsem v online divadle dispečera na záchranné službě. Jak šly mikrofony, vypadalo to autenticky. Nebo jsem si představoval, že sedím v záchranářském autě a z dispečinku se ozve hlášení: Stopětko, jsme tady. Máš jet do té a té ulice a tam je pán s tím a tím problémem.
Jak jsi se z touhy stát se záchranářem dostal k instalatérství?
Když jsem vyplňoval přihlášky na střední, nevěděl jsem, jaký další obor si kromě zdravotnických škol dát, a co dalšího si dát, kdyby mě nevzali. První, co mě napadlo, byl zahradník. Kdybych se nedostal na první, ani na druhou školu, dělal bych zahradníka. Moje první myšlenka byla: Tak jo, klídeček, venku, všechno fajne. Na Dni otevřených dveří jsem ale zjistil, že mě to nebaví. Za prvé mám alergii na pyl a na prach a za druhé, nemusím jemnou práci. Pak truhlář, práce se dřevem. Je to sice hezké, ale nic mi to neříkalo. A mamka: Co instalatér? Když jsem poprvé viděl instalatéra, jak nám opravoval kotel, opravil nám ho tak, že za dva dny jsme byli vytopení. Říkal jsem si: To jsou lidi, co nic neumí. Jak jsem to tak řešil, tak za pět hodin na to se nám ucpal odpad v koupelně a mamka říká: Neopravíš to? Bojoval jsem s tím asi dvě hodiny, až na konec jsem to vyčistil a odpad zase odtékal a povedlo se to. Začalo mě to bavit. Před tím jsem si myslel, že člověk musí studovat, nejdřív si udělat maturitu, pak výšku, jít někam do kanceláře. Už jsem byl smířený, že manuálně pracovat budu tak maximálně doma, zůstanu “zap*dlý” v nějaké kanceláři v devátém patře a bude tam horko. V padesáti budu mít břicho za dva, budu líný jako veš a zanevřu na celý svět. Učení se oboru mi otevřelo oči. Když jsem prošel do třeťáku, říkal jsem si, co já budu dál studovat. Vždyť jsem jenom instalatér s výučákem. Nic nejsem. Všichni kolem řešili nástavby, maturity. Ale já jsem ještě nechtěl maturovat, ale studovat, užívat si života. Pak teprve dokončit studia a pracovat. Tak jsem si dal přihlášku na kominictví. Říkal jsem si, že je to podobné s instalatéřinou. Jen místo vody tam budou spaliny. Nic víc jsem o kominictví nevěděl. Kominíka jsem viděl jednou v životě. Říkal jsem si: oni čistí komíny. To je tak krásně špinavá práce. A když jsem vyčistil svůj první komín, tak nádherně voněl. Přesně jako na vesnicích. Pak nám mistr vysvětlil, že tak voní dřevo, takto uhlí, mazut, benzín. Říkal jsem si, že vlastně degustuji saze. Nejenom víno se dá degustovat, ale i saze a kouř. Víš proč se říká, že kominíci nosí štěstí? Protože, když přišel na vesnici kominík a vyčistil komín, nepřišel červený kohout, tak se říká požáru. A dům a vesnice nevyhořela. Nebo legenda z dob Marie Terezie vypráví, proč kominíci nosí štěstí. Když kominík vyčistil komíny, což byly průlezáky (komíny, kam se vešel celý člověk), přišel po vyčištění komínu k Marii Terezii, a ona se ho zeptala, zda komín správně vyčistil. Kominík, že ano. Marie Terezie si na něj sáhla, zda mluví pravdu. A protože kominíci nelžou, tak měla rukavici černou od sazí. A řekla mu: Ty máš ale štěstí.
Jakou vidíš spojitost svých učebních oborů s divadlem a tvorbou?
Hezky se to doplňuje. Řemeslníci jsou vážní, tváří se vážně při práci, při jednání se zákazníkem. Celý den je vážný. Potřeboval jsem to odlehčit. Řemeslník musí vystupovat slušně před zákazníkem, ale zároveň, když se mu něco nedaří, má na sebe vztek, ale nesmí to dát na sobě znát. Pak má zase euforii z toho, že se to daří… To mi přišlo komické. Že člověk mění emoce jak ponožky. Takové šuplíčky. A když člověk něco dělá, jsou otevřené skoro všechny. To je divadlo. Člověk se pořád přepíná. Pak se začne sám sobě smát. To je na tom úplně nejlepší.
Taková hra.
Když si nehraju s životem, nebaví mě. Cyklí se a je rutinní. Ale když si člověk hraje, každý den je jiný. Člověk má často pocit, že má rutinní život. Ale kdyby si to rozkouskoval, zjistil by, že vůbec není rutinní, že pořád hraje jinou hru. Jako když hraje kulečník. Každá kulička jde jinam, ale gro je život. Hra plyne a kulička se kutálí. Může ji nechat být, když má pocit, že se cyklí, ale může i hru rozehrát.
V představení JÁ jsi hrál kamnáře, člověka. Jednou na diskuzi po představení zazněl od diváka dotaz, jak se ti líbila postava kamnáře. Ty jsi odpověděl, že spousta lidí si myslí, že lidi, co pracují manuálně, jsou hloupí. A že tou rolí ukazuješ, že to není pravda. Že ten nejméně nápadný člověk, kterým ostatní opovrhovali, byl zrcadlem všech ostatních. Takový archetyp moudrého starce.
Můj mistr a děda jsou přesně takoví lidi, co jsem hrál. Podobných lidí je spousta. Třeba u kominíka lidi vidí skořápku, že je to člověk obklopený sazemi, nebo dehtem. Ale kdyby se podívali do jeho nitra, viděli by víc, že je třeba bující strom se spoustou moudrostí a zkušeností, které může předat ostatním. Obecně se lidi dívají na člověka jenom z jednoho úhlu. Nevidí celou jeho osobnost.
Myslíš, že jsou to naše stereotypy?
Buď je to osobní stereotyp nebo to lidi nechtějí vidět.
Proč?
Buď je to egem nebo rolemi, ve kterých se komunikace mezi lidmi nachází. Když jsou třeba v pozici zákazník-prodavač. Prodavač nepotřebuje vědět, co má zákazník v nitru, čím žije. Jen se baví, kolik to stojí, zákazník zaplatí, prodavač mu dá zboží a pak na shledanou-děkuji. Ale když se prodavač něco zákazníka zeptá, začne se rozvíjet komunikace. Už se něco o zákazníkovi dozví. A zákazník se něco dozví o prodavači.
Co pro tebe znamená komunikace?
Inspirace. Jako protipól magnetu – plus, mínus. Přitahují se k sobě. Když se člověk dívá jinému do očí, je to impuls. Oči vyzařují určitou energii. Nebo když se někdo rozpovídá, říká svoje zážitky, úhly pohledu, tak z toho třeba něco vznikne. Když lidi málo komunikují, je to šedivé. Zeptá se: Jak se máš? A druhý odpoví: Dobrý. To je nic neříkající. Ale když se rozpovídá, jak se má, už se rozvine komunikace. Dozvídá se něco nového. Kdyby se vše řešilo komunikací, lidi by si spolu sedli, vyslechli se, i rozdílné názory, spousta věcí by se vyřešila.
Co je pro tebe život?
Jak ho člověk žije. Prací, volným časem, zážitky, rodinou, přáteli. Všechno se spojuje v jedno, že rád žiju a jsem tady. Nemůžu dát přednost jednomu před druhým, protože všechno jsou to věci, proč žiju. Kdyby nebylo rodiny, nemám zázemí, nemám s kým řešit mnoho věcí, nebýt práce, nečistil bych si hlavu od rodiny, nebýt herectví, nebyl bych sám sebou, nebýt výšek, neviděl bych inspiraci, nebýt plachetnic a větru, nezažil bych svobodu, nebýt hudby, nezažil bych uvolnění.
Dotkneme se skupiny Rozmach, děcka 13-15 let, ve které jsi od března zaskakoval za dívku, která nám odešla. Bohužel představení nakonec nevyšlo, což nám všem bylo líto. Zajímají mě tvé pocity z procesu.
Šel jsem do toho jako do další možnosti, do které mohu vplout. Šance něco nového objevit a taky pomoct. Nevěděl jsem, co z toho bude, jakou budu mít roli, ale hrozně mě to zajímalo. A co mi to dalo? Že spousta věcí se může rychle změnit. I v životě. Co hodina, to byl jiný názor, co člověk, to měl jiný názor. Když se nám blížil termín představení a my pořád nic neměli, tudíž bylo potřeba maximálně zapnout, přišlo mi vtipné, jak se lidi začali omlouvat s absencí: Já dnes nepřijdu na hodinu. O tom bych zahrál naše představení: Já nepřijdu.
Škoda, že jsi to nenavrhl. Možná by představení nakonec vzniklo.
Nechtěl jsem do toho zasahovat. Nebyl jsem stálou součástí skupiny. Mně se líbilo, jak každý uprostřed roku měl svůj ostrůvek. Každý byl jak Robinson Crusoe. Když jsem přišel do skupiny někdy v březnu, měli představení už nalajnované. Říkal jsem si: a teď začneme táhnout za jeden provaz. Jenže provaz se začínal pomalu rozplétat. Vlákénko po vlákénku. Každý sice měl svůj provázek, ale na tom svém vlastním ostrově. Provázky sice propletené byly, ale tak jemňoulince, že provaz nebyl vcelku a nemohli jsme za něj tahat. Každý měl malinkatý provázek na svém vlastním ostrůvku. Každý si prosazoval svůj názor. Už to vypadalo, že nakonec jsme se přece jenom na něčem dohodli. A příští týden, bum a zase se nám to rozpadlo na střípky. Jsme tam, kde jsme byli. Jako by se potopila loď a znovu jsme byli ve vodě. Potopila se první loď, zachraňovali jsem ji, potopila se i druhá a zase jsme byli na začátku. Ale pořád jsem věřil, že to dopadne. A pak další týden. Bum. Zase na střípky. To už jsem se začal ztrácet i já, začalo se mi vše jevit v mlze. Ale pořád jsem věřil a viděl představení na jevišti. Jenže další týden zase větší mlha a ten poslední, to už jsem je na jevišti neviděl vůbec. Říkal jsem si: A je to v pytli.
Kdy to bylo?
Hodinu před víkendovkou, tedy dva týdny před představením. Už jsem skupinu na jevišti neviděl vůbec. A když nemám představu, je to špatně. Ztratil jsem víru, že budeme představení hrát. Pak víkendovka. Přišla na ni, z naší skupiny Vosí hnízdo, Hanka a vytvořila scénář z jejich textů, jak probíhal celý rok, jejich pocity. Říkal jsem si, to dají, aspoň těch dvacet minut. Viděl jsem je na židlích, jak mluví. Byl jsem v euforii. A nakonec jejich rozhodnutí: My to hrát nebudem. Věřil jsem, že si to rozmyslí a nakonec přijdou představení odehrát na festivalu (pozn: Vršovický festival talentů). A když jsem je tam neviděl, docvaklo mi, že to fakt hrát nebudou. Už nikdy. Na festivalu chyběli. Jako kdyby někdo ustřihl kus filmu.
Proč si myslíš, že to takto dopadlo?
Kdyby tam nebyli rodiče, možná kdyby se nepřišli na ně podívat a děcka neměli pocit, že je rodiče špatně zhodnotí, odsoudí, že zklamou, myslím, že by se stmelili a zahráli by to. Napadlo mě, jak nám jednou mistr po soutěži řekl: Vy jste se nechali zviklat. Byla to stejná situace. My jsme se nechali zviklat na soutěži, oni se nechali zviklat rodiči. Po soutěži jsem si řekl, že už se nikdy v životě nenechám nikým zviklat.
Taky je mi to líto. Bylo by to hezké ukončení soboty, i jejich roční práce. Skupina teenagerů mluví o svých pocitech, které v průběhu procesu prožili, proč jim představení nevyšlo. Jenom tma a boďák. Mohlo to být silné a pro diváka inspirativní.
Úplně neskutečně. Ale každá špatná zkušenost je i dobrá zkušenost. Člověk se poučí a příště už to neudělá nebo udělá jinak.
Co je pro tebe v životě nejdůležitější?
Manuální práce a lidi.
Jaké máš sny?
Udělat si kapitánské zkoušky a vyjet se svou lodí na moře. Miluji svobodu. A taky mám rád vše, co je uniformované. Co je uniformované, to je krásné.
Rád necháváš zazářit jiné. Přitom sám jsi výrazný herec.
Když někdo září, naplňuje mě to za něj. Mám radost, že on má radost. V divadle i v osobním životě. Udělám vše pro jeho podporu.
A kolektiv, s kterým hraješ?
Vzájemná pomoc. Každý je z jiného těsta, doplňujeme se, jako skládačka. Každý přemýšlí jinak a střípky mozaiky se poskládají v nádherný celek.
Co bys vzkázal na závěr našeho povídání děckám z Rozmachu?
Nezabřednout v cyklech a myšlenkách, mít otevřenou hlavu pro další nápady a věci a naslouchat druhým. Oni měli obrovský potenciál něco vymyslet. Ale v tvorbě se musí umět i stáhnout, aby vzniklo představení.
Děkuji za rozhovor,
Erika Merjavá
