Jeden den jsem přišel do prázdného domu, nebyl můj, dveře byly nezamčeny. Přišel jsem od kamaráda. Byla u něj sešlost, popil jsem, i nějaká sláma se mi připletla do pusy. Prošel jsem dveřmi do koupelny ve druhém patře, světla se sama rozsvítila, ony už to asi tak dělají v těchhle hezkých domech. Lehnul jsem si do vany, byla prostorná a příjemná, přichystaná pro koupání. Otočit kohoutky šlo ztuha, „to je svině,“ ujelo mi, ale povedlo se, voda začala téci, ty dvě mosazná kolečka mě donutily vydat ze sebe tolik energie, div že mi nebylo do vracení. Co je to za dům, světla automatická a kohoutek maj z roku raz dva? Fakt věci. Z kapsy jsem vylovil poloplnou lahev s tou nejlevnější whisky a jal se si přihnout. Podobně jako whisky v mém těle způsobila pocit hřání a horká krev se drala na povrch mých končetin, horká voda proudila po vaně. Bylo mi teplo, velmi příjemné teplo. A voda tekla… tekla mi do bot, vedla mě k zamyšlení, kam jsem to nakonec došel, protože s těmihle botami už nikam nedojdu. K mému úsměvu byl žralok se mnou ve vodě. A dokonce dva, na každé botě jsem měl jednoho. Nebyl to můj dům? Dávalo by to smysl, ale vše tady mi bylo cizí a vzpomínám si, že jsem nejel domů. Šel jsem s někým? Jsem u nějakého kámoše, snad milenky doma? Nevím a vlastně je mi to jedno. Voda nepřestala být teplá a bylo jí čím dál víc, ale v mé lahvi už nebyl ani trošek substance. Hledal jsem ji o kolo. Nenašel. Ale!
Objevil dva staré bílé svícny s dvěma knotama ohořelýma. Z kapsy jsem vylovil zapalovač a škrtal. Nešlo to. Zkusil jsem to znovu a intenzivněji, ale došlo mi, že je navlhlý a už se nikdy nerozpálí. Chvíli jsem nad ním truchlil. Chudák. Užnezapalovač. Vypotácel jsem se z vany. Zahodil boty. Šel se podívat po sirce, nebo tak něčem, co vyčaruje plamen, hodilo by se i pro jiné věci, třeba tu můj host nemá sporák a pak bych se smířil s táborákem pod střechou. Chvíli jsem hledal, procházel se po patře, děsil se každého zvuku. Poryvů větru ve větvích, prázdných poházených kufrů na schodech. Klepal jsem se z toho, že uvidím majitele toho domu – otce tří dětí s puškou – polekanou matku; malou holčičku, která se od teď bude bát sama… a našel v kuchyni hořák plynový. Stihl jsem ještě ztratit se v chodbě, málem se leknout tvora, který na mě koukal z obrazu a jeho čelist se svírala k polibku. Nemohlo to být víc než deset minut, než jsem se vrátil. Voda byla na podlaze. Vana přetékala, všude šla pára, bylo tam horko.
„Hej, ty! Kdo ti dovolil tolik téci? Necháš toho?“ Zasmál jsem se a šel si lehnout do vany; přeci by to tu chtělo vytřít po tom, jak jsem tu našlapal. Voda horká, na dlaždicích, není nic k pláči. Lehl jsem si hned, jak jsem zapálil svícny. Vztlakem odešlo mnoho tekutiny a hned byla zas zpátky stejně rychle, jako odešla pryč. Neusnul jsem na chvíli? Říkal jsem si, protože voda už nedosahovala jen na dlaždice, ale i na lavičku v koupelně, kde bylo pohozené oblečení, zvláštní, že jsem si ho předtím nevšiml. Jestli tu někdo spal, tak ho za chvíli vzbudí, jak spadne proud, až tam nateče tahle potopa. Světlo zhaslo. Jen svícny svítily. Jen voda tekla dál. Co budu dělat, až mě tu najdou? Sousedé, policisté? Co když voda nikdy nepřestane téci? Svícen byl napůl ve vodě. Já jsem už dávno neležel, ale plaval mezi svýma věcma. Moje boty zůstaly potopené. První svícen na vaně se překotil a zhasnul.
Nechtělo se mi vstát, ne protože jsem se cítil ve „vaně“ dobře, voda už nebyla horká, ale studená jak horský pramen. Tak nevstanu již. Budu jenom plout. Co když tahle potopa zaplavuje ulici? Pak zaplaví celé město. A jestli tu někdo bydlí, běží za mnou potopou. A budu jí unášen dál a dál. A majitel za mnou, ale už budu pryč, na hřbetu vlny, která bude téci, než zaplaví celou zemi. Ale co když nepřestane? Dál, až k oblakům, a pak k měsíci a slunci, na konec galaxie.
Nepřestává. Hrabe mi. Hrozně, strašně mi hrabe. Poslední svícen zhasl.
Janek Poláček (19 let)
