Zázraky pátečních večerů: TÉMA DIALOGICKÉ JEDNÁNÍ
Pokračujeme ve společném povídání Hany Sršňové a Eriky Merjavé u společného stolu, kde se snažíme pídit po otázkách dětského pohledu na svět, hledání identity, dramatické Vyskočilovské pedagogiky a přesahu dětského vnímání, pedagogiky a dramatiky směrem k dospělým, společnosti a světu. V prostoru plném otázek, kde se mohou objevovat i malé zázraky. Tentokrát na téma: Dialogické jednání s vnitřním partnerem.
Jak bys vysvětlila Dialogické jednání člověku, který se s ním nikdy nesetkal?
S Dialogickým jednáním přišel psycholog, divadelník a pedagog prof. Ivan Vyskočil po letech výzkumu volné dramatické hry. Fascinovala ho dětská hra a chtěl přijít na kloub tomu, co je v dětské hře výjimečné a na co věkem zapomínáme. Jak to vrátit zpátky do hry i v dospělém věku. Stát se vědomým objevujícím aktivním člověkem. Dialogické jednání je disciplína, není to metoda ani technika. Nic nevyučuje, netrénuje, neklade žádné nároky na výkon. Pouze dává prostor pro osobní zkušenost, která je psychosomatická. Propojuje tělo a psychiku v obou směrech. Ve zkoušení se ocitáme v prázdném prostoru a potkáváme se sami se sebou, s vnitřním partnerem, se kterým se snažíme dialogicky jednat. Jde o hru. A právě díky hravosti a otevřenosti člověk může objevovat radost, volnost a získávat nadhled. Jde především o objevování, probuzení zájmu a zvědavosti. Znovunalézání ryzího a zvědavého dětského pohledu na svět.
Proč je důležitý v Dialogickém jednání prázdný prostor?
Tím, že se člověk nemůže chytit žádné rekvizity, nachází se v prázdném prostoru, objevuje svou autenticitu. Nemá se totiž za co schovat, nepodrží ho nic. Může se opřít jen o sebe, své vnitřní napětí. Ale aby ho objevil, musí zpomalit, ve zpomalení je zvědomování. V prázdném prostoru se člověk dotýká vlastní nejistoty, strachu a nevědění. Že nepřichází impulzy, neví, co má zrovna udělat, jaké bude mít jeho jednání pokračování. Připadá si trapně, nejistě. Tím se učí ustát sám sebe, mít trpělivost se sebou, počkat si, až něco přijde.
Proč jsou u Dialogického jednání důležití ostatní, veřejnost? Proč se nedá zkoušet třeba doma, o samotě?
Důležité je, že zkoušející je sice sám v prostoru, ale zároveň se na něj dívá veřejnost. V Dialogickém jednání tomu říkáme vstřícná pozornost, tedy laskavá. Veřejnost tvoří všichni ostatní zkoušející, kteří zkoušení sledují a pak se sami stávají zkoušejícími. Tím, že se ostatní dívají, nastavují zkoušejícímu zrcadlo, zpětnou vazbu. Veřejnost vytváří určitý tlak. Jak v tlaku pracovat s impulsy, nevěděním, ztrapněním, chybami, strachem? To je jiné, než bych si to zkoušel sám někde v koupelně. Tam necítí člověk tlak. Ale v tlaku před očima jiných zůstat autentický, je mnohem těžší. Ještě jedna věc je důležitá v Dialogickém jednání, a to je laskavost. Být laskavý k sobě i ostatním zkoušejícím.
Mluvíš o laskavosti. Často si všímám, že při Dialogickém jednání se může zkoušející zhádat sám se sebou, se svým vnitřním partnerem. Jak to?
Může se stát, že mě bude vnitřní partner peskovat, říkat mi, že jsem hloupý, něco nedokážu. Každý v sobě máme vnitřní konflikty. Jak se dá reagovat na někoho laskavě, nebo si s někým hrát, když není ke mně laskavý, nebo si hrát nechce? Jak přimět k laskavosti svého vnitřního partnera, probudit v něm touhu po hře? V Dialogickém jednání získává člověk kondici k laskavé hře, přistupovat k sobě s nataženou rukou a neucuknout. Učí se komunikovat, nepřehlušit se, nekřičet. Protože, když křičíme, tak se neslyšíme, nejsme v dialogu, snažíme se druhého přehlušit. Vyskočil vždycky říkával, ať na sebe nekřičíme, ať se pohladíme, pochválíme. Laskavost vnímal jako hodně důležitou.
Všimla sis nějakých prvků, které se v Dialogickém jednání objevují často u všech? Např. že si zkoušející začnou více všímat svých nohou, nebo tleskají, pískají…
Často jednáme skrze rytmus. Dupání, tleskání… Zrovna tleskání může být snaha, jak se snažíme probudit svého vnitřního partnera. Je dobré si toho všimnout, ptát se, proč tleskám? Rozvinout to. Nebo si všimnout svého postoje, gesta. Že jsem například shrbený. Proč? Možná mi zrovna chybí energie, nebo se cítím nejistý, uzavřený. Skrze tělo se projevuje, jak se zrovna cítíme. Často si zkoušející ani nevšimnou, že chodili do rytmu, nebo kreslili rukou nějaký obrázek. Jakýmkoliv drobným pohybem se projevuje náš vnitřní partner, který se chce dostat ke slovu. A když si to zvědomíme, můžeme zjistit, co nám chce.
Připadá mi, že často bývá jeden vnitřní partner dominantnější, zatímco druhý je umírněný, podřídí se. Jak se s tím vypořádat, aby nedocházelo k vnitřním konfliktům?
Vše se dá vzít do hry. Je dobré si toho všimnout, protože pak s tím mohu pracovat. Není to terapie, ani nějaká hluboká psychoanalýza. Jen je dobré všímat si věcí, které se v nás odehrávají. Pak teprve mohu vědomě jednat, aktivně se podílet na všem, co se odehrává. Všímat si impulzů, ale zároveň nejen, že si jich všímám, nejsem u toho pasivní, ale beru je do hry a rozvíjím. Jsem aktivní a zodpovědný za své jednání. Záleží na mě.
Je důležité dětem říkat, že na nich záleží?
Velice. Protože tím se dítě učí, že může ovlivňovat svět. Ať v pozitivním nebo negativním smyslu slova. Učí se, že je důležité, může měnit svět, díky čemuž se stává sebevědomější, ale zároveň si uvědomuje, že jeho činy mohou mít velký dopad, a tím se stává zodpovědnější a pokornější.
Ptala se Hana Sršňová, odpovídala Erika Merjavá.
Pokračování v příštím čísle
