Žabko žabko žabko
Žabka měla ráda žabku,
žabka žabce zpívala,
balila se do peřinky,
když o smrti snívala.
Za ní stádo dinosaurů,
stíny lamp a kalhoty.
Pročpak jen ty moje žabko,
děláš se vším drahoty?
Ležela si žabka s žabkou
a mluvili o světě,
někdy žabka je moc milá,
jindy žabka nechce tě.
Někdy žabka žabce zalže,
žabka žabku zabolí,
pak sžírá žabka žíravinu
a pláče.
I když s nevolí.
Tak jednou žabka plakala,
až vyplakala tůňku
a v té tůňce potkala
maličkatou kuňku.
Kuňka, ta se žabky bála,
kuňka dobře věděla,
že polibky a sladká slova
z žabky prince nedělá.
Magdaléna Tvrdá (19 let)
Nečum!
Nečum tak okatě!
Vtom šokem svezu se po patě,
po patníku.
Vždyť kdo kouká na mě okatě,
to poupě s drápky místo trnů,
no já z toho celá trnu.
Napůl kotě, napůl květ,
nehnutě sedí na chodníku,
v duchu napočítám pět,
čumí na mě, já čumím zpět.
A má i ocas kočičí!
Tiše si k sobě zasyčím,
pak poplácám ho po květu,
to kočko-poupě v rozkvětu.
Potkáme se za rok zase?
Skryto v přehrávané kráse,
uhladí si lístků vady,
a schválně uschne, chcípne hlady.
Magdaléna Tvrdá (19 let)
