Lidstvo prochází složitým obdobím. Jakoby se vše zatemnilo a my hledáme aspoň záblesk paprsku světla v temnotě, která nás obklopuje.
Ale temnota je pouhý okamžik v příběhu našich dějin. Není konečnou podstatou, protože pak by věci skončily a my už nebyli. Ale my pořád žijeme. Lidstvo pokračuje dál malými krůčky a vytváří prostor, který není uzavřený, protože ještě neřeklo své poslední slovo. V celém příběhu lidské existence neexistoval jediný moment, za kterým by následovala nula, prázdno a ticho. Je to umanutost života, která nás zachraňuje.
Když jsem byla před dvěma lety v Osvětimi (Auschwitz-Birkenau), dívala jsem se na dlouhé šedé baráky, v kterých lidi prožívali za holocaustu nepředstavitelné muky a útrapy. Bojovali o život v nelidských podmínkách. Byli zbaveni veškeré lidské důstojnosti. Stali se pouhými čísly bez vlasů, šatů, i bez vlastního těla. Zbožím k továrnímu zpracování. Přesto chtěli žít. Po 80ti letech od konce nacistického šílenství na místech, kde byl kdysi vzduch načichlý pachem pálících lidských těl, smrdutá hlína nasycená krví a slzami a zlověstné ticho narušované křikem, palbou a pláčem, znovu rostla tráva a kytky. Vše ožívalo, jakoby hrůzy holocaustu nikdy neexistovaly a minulost byla jen přízrak zlých snů a nočních můr. Na místě utrpení znovu ožil život. Nebyl spoután nenávistí, ideologií lidí a světa, která to způsobila. Zůstal jen otisk a stín utrpení v paměti života, který rašil plnou silou.
Hořkost, smutek a slzy se vždy proměňují v trávu a kytky. Smrtná šedá přechází do barev života. Život vítězí. V každém okamžiku, v každé osobní i společenské temnotě. Není to můj naivní optimismus, ale realita života. Život bojuje o život. Nevzdává se a tasí zbraně proti zlu svými malými krůčky. A není nic, co by mu v tom zabránilo. Životu je naše beznaděj či nevíra jedno. Jede si svou, znovu se nadechne, dýchá, roste a kvete.
Proč musí existovat temnota, kdoví. Ale v ní je světlo zjevnější, zřetelnější a viditelnější. V temnotě světlo vidíš, ale ve světle jsou světla neviditelná.
Naším světlem v Talentu je tvorba. Nic jiného nemáme. Jen obyčejnou radost, když jsme spolu a tvoříme. Když zapomeneme na vnější svět a okolnosti, které nás sužují a trýzní. Když píšeme, mluvíme, improvizujeme. Jsme sami se sebou a ostatními. V našem vlastním světě hry a tvorby, s vnitřními obrazy, které si vytváříme. Tím můžeme existovat, protože máme světlý bod. Bod nás samých, naší fantazie a příběhů, vnitřního bytí. Každého kroku, který společně uděláme a cestou, kterou projdeme. To je naše naděje. A snad to není tak málo.
Erika Merjavá
