Mezi námi / Rozhovor
tentokrát s dvacetiletou Barborou Hozákovou, která končí první rok studia na Katedře autorské tvorby a pedagogiky DAMU (KATaP DAMU), z jejíhož přístupu v TALENTu vycházíme.
Vracím se zpátky, kde jsem začala
Báru znám od jejích dvanácti let. Přestože u nás byla čtyři roky, táhlo jí to spíše na velká jeviště, k činohernímu herectví a zpěvu. O to více jsem byla překvapená, když mi v létě napsala, že začíná studovat autorské herectví a tvorbu na KATaPu.
PROCES A HLEDÁNÍ
Když jsi přišla na rozhovor, říkala jsi, že se ti po půl roce začíná otevírat, o čem studium na KATaPu je. Co se ti začíná otevírat?
Konkrétní smysl toho, co děláme. První semestr jsem tápala. Měli jsme psychosomatické disciplíny jako pohyb, řeč, hereckou propedeutiku, autorské čtení, Dialogické jednání. Ale nedali nám to do souvislosti, nikdo nám nevysvětlil, proč to děláme. Nepovídali nám ani o Ivanu Vyskočilovi, který katedru založil. Až po půl roce studia začínám tomu přicházet na kloub. Nacházet svůj vlastní smysl pro sebe jako tvůrce. Od letního semestru máme přednášky, kde k nám dochází pedagog z každé psychosomatické disciplíny povídat o svém předmětu. Asi to dělají záměrně. Abychom si věci nejdřív objevili sami, protože na tom je katedra založená. Ať si každý objevuje sám.
Co tě u studia udrželo?
Moje zvídavost a víra, že chci na to přijít. Je to sice dlouhý proces, ale je pro mě. Nerozvine mě studium jen jako herce, ale i jako člověka. V člověku se může něco změnit jen ve chvíli, kdy přijme proces a připustí si, že jde do sebe hloubat a objevovat. Nebude si říkat: Co to tady dělám? Ale spíše z toho benefitovat.
Jaká je KATaP?
Nejvřelejší katedra na DAMU, co jsem mohla poznat na přijímačkách. Všichni byli otevření a nahlíželi na uchazeče s respektem. Oni v tobě hledají především člověka.
Co jsi na přijímačkách řekla, s jakou motivací se hlásíš na studium?
Že chci hrát. Herectví je moje vášeň. Ale nechci být jenom herečka. Láká mě také autorská tvorba, touha psát a tvořit. Necítím se být hotový člověk. Chci se ještě dovzdělat, objevovat, pochopit a najít samu sebe.
Jak vnímáš po roce studia výkon (výsledek) a proces?
Na začátku jsem se bála, že na herecké propedeutice budeme vystaveni tlaku, abychom podali výkon, jak hrajeme. Vůbec. Od začátku nám všepují, že jde o proces. Hledání různých cest, jak si na to přijít. Výkon a výsledek není, co po nás chtějí. Ale cestu k němu. Na hlas máme geniální pedagožku Ivanu Vostárkovou. Jednou se mě ptala, jaká je moje cesta s hlasem. Já na to: “Mám ráda cvičit hlasovou techniku.” Ona se na mě podívala a říká: “No to vůbec. Technika a cvičit?” Právě u hlasu jsem udělala největší pokrok. Pochopila jsem, že hlas se musí stát. Prvně musí být myšlenka a pak můžu otevřít pusu. Mění se mi pohled.
Co ty a tlak z výkonu?
Cítím v sobě tlak, abych dokázala, že jsem dobrá herečka, úspěšná, vše se mi povedlo. Ale už se to lepší. Uklidňuji se otázkou: chceš být dobrý člověk nebo dobrá herečka? Nechci ztratit samu sebe.
Hra, hrát a hrát si. Jak to vidíš?
Hru sám se sebou nebo s procesem. Upustila jsem od toho, že hraju divadlo, hrát a předvádět. Především mě to musí bavit. Spojení “hrát si” se na katedře hodně skloňuje. Je o hledání pravdy, nikdy ne hraní. V “hraješ si” je automaticky hledání pravdy zahrnuté a potom z procesu něco vznikne.
CESTA K AUTORSTVÍ
Můžeš mi popsat svou cestu?
Za život jsem prošla spoustou dramaťáků. V Talentu jsem objevila autorské herectví. Tehdy jsem byla malá, abych to vstřebala. Když jsem od vás odešla, potřebovala jsem dělat klasické divadlo. Šla jsem na dramaťák, kde jsme hráli klasickou činohru. Zkoušela jsem i talentovky na činohru. Příprava na přijímačky mě vyčerpala. Měla jsem pocit, že na to nemám osobnost, nezvládnu tlak, podat výkon. Před talentovkami jsem se probudila a brečela jsem. Jak rychle zaujmout komisi? Čím? Že jsem dobrá herečka? Zvládnu tlak? Odcházela jsem nešťastná. Nedostala jsem se ani do druhého kola. Říkala jsem si: “Dobrá, to není moje cesta. Ale co budu dělat?”
Měla jsem podanou přihlášku i na KATaP. Přišla jsem na přijímačky a ptali se mě, proč chci u nich studovat. Cítila jsem z jejich strany zájem. Líbila se mi na katedře i složka mě jako autora s názorem, o který se chci podělit. Moje primární motivace ale byla, že chci hrát a KATaP je další katedra, kde mohu herectví studovat.
V průběhu přijímaček jsem se ptala: “Nezrazuji samu sebe, katedru, pohled na herectví? Nejsem zvláštní, že se vracím zpátky?” Byla jsem nesvá. Ve druhém kole přijímaček mě zaujal poslední úkol. Řekli, ať zahraju tři pilíře mého života. Měla jsem pocit, že mohu být upřímná a pravdivá, dávat něco ze sebe, co jiné zajímá. To mě přesvědčilo.
Moje cesta byla zpátky, kde jsem začala. Ze začátku se mi autorská tvorba nelíbila, odešla jsem k činohernímu herectví a vracím se zpátky.
Co tě na studiu nejvíc baví?
Pedagogové. Umí skvěle navádět, dávat možnosti a vytvářet dobrou půdu pro objevování. Z předmětů mám ráda autorské čtení. Na hodinu přinášíme své texty, tři lidi je přečtou a ostatní dáváme připomínky. Navzájem si přejeme. Je to dobrá koncentrace tvůrčího prostředí. Ale nejvíc mě baví hlasová výchova u Vostárkové. To je moudro za moudrem, na které si přišla sama svým objevováním.
Jaký máš vztah k Dialogickému jednání?
Časem zjišťuji, jak je komplexní. Terapeutické. Co všechno si člověk může na malé ploše tří minut objevit. Jak se propojuje sám se sebou. Ne že to dělá časem lépe, nebo výsledek je lepší, ale je blíž sobě. Dílna, kde člověk vyrábí a nemusí mít hotový výrobek. Stačí když tam jenom je a ono se něco stane.
Mohl by být psychosomatický přístup k herectví budoucností v jeho studiu?
V herectví musí být láska a radost. O čem je umění? Být spolu a šířit osvětu. Komunikovat, co nás zajímá. Máme u nás na katedře v anglickém programu kluka z Tchaj-wanu, kde natočil úspěšný film. V Tchaj-wanu je úplná hvězda. Ale vůbec v tom nejede. Chce studovat u nás katedru, protože je v ní zachovaná esence lásky z tvorby.
Vnímáš styčné body mezi KATaPem a TALENTem?
Jsou založené na stejné myšlence: svoboda, objevování a nejít po výkonu. S touto koncepcí moc studií pro děti nepracuje. Ale v dětech se právě tímto přístupem otevírá touha tvořit. Víc je rozvine, než kdyby jenom hráli role.
Kdybys měla popsat člověku, který neví, co je KATaP?
Odborně řečeno je to katedra výzkumu psychosomatických disciplín, kde se rozvíjí autorské herectví. Svými slovy, kde se člověk rozvíjí jako autor, musí být otevřený poznávat procesy v sobě, rozvíjet se a měnit zajeté postupy. Katedra na přelomu mezi studiem disciplíny herectví a studiem sebe. Mezi tím balancuje a závisí, co si jde člověk hledat. Je to katedra o hledání.
MINULOST A BUDOUCNOST
Jaké máš představy o své budoucnosti?
To je jediná věc, které se bojím. Je fajn, že si dopřeju čas blbnout a objevovat. Ale co budu dělat? Jak si vydělám, abych mohla někde bydlet, až dostuduju? Snažím se přijmout, že se teď věnuju sama sobě, dávám si prostor být a pak budu řešit, co budu dělat. Pořád mám sen být herečka. Hrát ve filmech, jezdit do Varů, mít Českého lva, hrát v Národním, být v angažmá. Bylo by to krásné. Ale svou cestu vidím i v psaní. Ráda píšu poezii. Chtěla bych si udělat hru. Tvořit a komunikovat svá témata. Taky mě láká pedagogika, Klidně bych po DAMU šla studovat češtinu, nebo dějepis, učila umělecké obory. Možná bych zkusila scenáristiku na FAMU. Určitě chci po DAMU ještě studovat. Třeba to budu různě kombinovat.
Co si připravuješ na letošní klauzury?
Ráda bych udělala jedno z mých oblíbených témat: Nešťastné vztahy, které nevyšly. Rochním se v neštěstí, když mi něco nevyjde. Vytvořila bych průlet tím, co jsem zažila. Rozdělila bych to do kategorií, podle básní, které jsem napsala. Ke každé básni si vymyslím situaci, mikropříběhy. Koupím pět malin a vezmu na sebe dvě bílá trička. Když dovyprávím jeden příběh, dám si malinu na prst a rozpatlám jí na tričko. Až dovyprávím všechny příběhy, tričko bude špinavé od malin. Nakonec si ho svléknu a budu mít pod ním čisté bílé tričko. Jako nový začátek. Když se něco ušpiní, člověk to může sundat a jít nanovo s čistým štítem.
Letos u nás v TALENTu děláme individuální autorské výstupy – stand upy. Někteří s tím hodně bojují.
To je geniální. Jasně, že bojují. Myslím, že taky budu frustrovaná, když začnu svůj výstup připravovat. Člověk má velké oči. Řekne si: Napíšu scénář, sama si to zrežíruji, budu v tom hrát. Ale pak je v tom člověk opravdu sám. Když se dostane do slepé uličky, musí se z ní sám vymotat. Ale tvůrčí proces je skvělý. Není to reprodukce něčeho. Sám jsi autor. Vymýšlíš si téma, které tebou rezonuje. Automaticky je to hluboké, protože je to tvoje.
Jak vzpomínáš na TALENT?
Co jsem se vrátila k autorské tvorbě, vzpomínám na něj častěji. Na kolektiv. Fáze, když jsme byli v Maně, i ve Vzletu. Na Dialogické jednání, nebo inscenaci o castingu, kterou jsme připravovali za covidu. Skvělé improvizace v kostele, které jste vedli s Jirkou. Občas bych si přála vrátit se s pohledem, jaký mám teď. Řekla bych menší Barče, že je v pohodě, co dělá, je na dobré cestě. Ať si dovolí hrát si, blbnout, objevovat a moc nad tím nepřemýšlí. Zas je dobře, že jsem odešla. Možná bych si k autorství cestu nenašla.
SLOVNÍK KATaPU
Dám ti poslední otázky. Zkus se zamyslet nad pojmy, které jsou typické pro KATaP. Sdělování textu.
Vlastní cesta, jak komunikovat slova, nebo téma skrze slova. Aby sdělování bylo autentické, byla zachována myšlenka textu a mou interpretací text neztratil hodnotu, případně získal další.
Hlas a hlasová výchova
Hlas je pro mě esence člověka a jeho osoby. V hlase je pravda. Odráží se v něm náš vnitřní svět. Kdybychom se na něj zaměřili, víc se objevíme. Nejde o to, že hezky zpívám, ale že jsem upřímná. To se na hlasu pozná. Hlas se dá studovat, objevovat stereotypy a měnit je. Pro mě je hlas alfa-omega.
Tělo a pohyb?
Je o hledání upřímného krystalického neutrálu. Všímat si stereotypů, jak se normálně chováme a dostávat do těla pravdu. Nebýt ztuhlý, zkoumat sám sebe. Tělo a pohyb je o myšlenkách, představivosti, jak člověk na sebe nahlíží. Tělo jako nástroj.
Autorství
Odraz sebe sama. Jak nahlížím na svět, proč a co říkám. Autenticita. Být si vědom sám sebe, jak věci dělám. Autorství je esence mě ve světě.
Divadlo
Místo, kde může něco vznikat, člověk se může změnit, něco si uvědomit. Kam by lidé měli chodit, aby se neustále rozvíjeli, navzájem od sebe čerpali. Místo tvoření. Ne potlesku, ale že něco vznikne. Divadlo je pro mě prostor tvůrčího procesu, který by měl být nezastavitelný.
Osobnostní herectví
Způsob, jak zlepšit, nebo spíše měnit svět. Hraní si. Čím mohu být lepší člověk, protože se neberu vážně. Dovolím si nejít po cestě, která je nalajnovaná. Zamyšlení, co je svět, který nás obklopuje. Umění hrát si sám se sebou.
VZKAZ DĚTEM
Kdybys měla předat dětem a mládeži nějaký vzkaz…
Ať si nedělají hlavu z toho, že se v tom motají. Je v pořádku tápat. Ale nikdy by neměli přestat chtít zkoumat a objevovat. Ať jsou zvídaví a věří si. Ne v prvoplánovém smyslu: ”Věřte si, to dokážete.” Spíš věřit, že to, co chtějí sdělit, má hodnotu. Protože stačí, aby to mělo hodnotu pro ně. Když oni tomu budou věřit a bude to pro ně důležité, bude to důležité i pro ostatní. A kdyby měli pocit, že není, vždycky bude pro ně. Nejdůležitější věc je být tady se sebou, neopustit se, nenechat se v tom. Když v tom lítám, lítáme v tom spolu, já se sebou. Takže nikdy nebudu sám. Stačí jenom chtít si porozumět.
Děkuji za rozhovor,
Erika Merjavá
