Když jsem poslouchala audioknihu od Jean-Paula Belmonda (láskyplně přezdívaný Bébel) Mých tisíc životů, byla jsem fascinovaná.
Jako by svět byl hřiště, kde vše je dovoleno a možno. Hrou, která nemá hranic. Svobodnou, někdy radostnou, ale i smutnou, či tragickou. Ale je v ní prostota, plnost, radost, touha žít, nevzdávat se.
Jak blízko je Belmondovo herectví a život tomu, co přinesl do dramatiky, pedagogiky, tvorby a herectví právě prof. Ivan Vyskočil. Filozofií hry, z které vycházel, co chtěl svou pedagogikou docílit. Aby se člověk stál hrající se bytostí. Nemyšleno infantilně, pejorativně či vulgárně. Ale hrající se bytostně. Být životním klaunem, hráčem, spontánním a bezelstným dítětem s otevřeným srdcem a určitou poťouchlostí k životu.
Vyskočil dával povinně číst svým studentům Oázu štěstí od německého filozofa Eugena Finka. Filozofickou esej, která odrážela jeho vztah k tvorbě a životu vůbec. Museli ho přečíst všichni jeho studenti autorského herectví. Psali na to různé úvahy, komentáře, aby aspoň trochu pochopili, o co mu jde.
Když se Vyskočila ptali, k čemu je Dialogické jednání, které vymyslel, odpovídal: k ničemu. K ničemu? Kolik studentů to odradilo, kolik se jich zbytečně vzdalo a vyhlo možnosti nebo cesty, zkusit si být jinak. Naučit se zpátky tomu, co člověk zapomněl, když se proměnil z dítěte v dospělého.
Odpověď Vyskočila “k ničemu” jako by chtěla říct: Nedělejte věci pro něco. Nezneužívejte a nevyužívejte věci pro šplhání se k něčemu, cokoliv by to bylo. Je to zbytečné. Zkuste být prosté jako dítě, které si hraje, nepřemýšlí nad svou důstojností, potřebností, zásluhou či schopnostmi.
Belmondo takto žil, hrál a tvořil. Proto byl geniální herec. Nedal se škatulkovat, omezovat stereotypy a strachy, očekáváním či názory jiných. Jen existoval, jak v životě, tak v rolích. To je také pedagogická genialita Vyskočila. Vytvořit prostor pro lidi, kým jsou ve svých nejhlubších potřebách a identitách.
Chtěla bych potkat tyto dva velikány vedle sebe, Belmonda a Vyskočila. Chtěla bych je vidět hádat se, improvizovat a blbnout. Otevřel by se pro mě zřejmě svět, který by byl opravdovější než pravda sama. Jiskrný, zářivý, popletený, se spoustou přešlapů, strašlivě lehkomyslný a poťouchlý, s úsměvem a drzostí klauna smějícího se od ucha k uchu s radostně přidrzlým výrazem, mrknutím oka a vztyčeným prostředníkem vůči všemu, co je příliš vážné, seriózní a tvářící se moc důležitě.
A tak, i když se zřejmě oba smějí, vymýšlejí ptákoviny a blbnou v hereckém nebi, může být pro nás jejich bezprostřední přístup k tvorbě a životu inspirace. Abychom si jednou mohli říct, stálo to za to. A všemu, co se tváří příliš seriózně a důležitě, se zasmály, mrkly na diváka a zvedly, s veškerou láskou a srdečností, prostředník. C’est seulement la vie, c’est simplement un jeu.
Erika Merjavá
