BLOG

Film MILADA

Ne moc dobré recenze, ale mně se film moc líbil. Ano, mohu dát zapravdu spoustě recenzentům, ale mě film inspiroval v mém vlastním životě, dotkl se mě, otevřel další pohledy a brány. Třeba neopakovatelnost životní cesty člověka, který žije život podle svého nejčistšího svědomí.
Neexistuje mustr, každý má svojí pouť neopakovatelnou, jen se nesmí zaprodat, aby jeho život nebyl falzifikátem, nedonošencem...
Pokud se nelekne, nepodbízí lidem, nehledá prospěchářství, každá životní cesta je plna hrdinství...Není malé cesty, je jen autentická životní cesta člověka. A to už je na Pánu Bohu, Prozřetelnosti, kudy a kam nás povede.
Nejen Miladina pouť byla pro mě inspirativní...Ale kdyby nebylo její obětavé sestry Věry, která šla tím životem možná "přízemněji", ale plna lásky k její dceři Janě, Miladě... Tito lidé dali prostor její cestě. Hrdinství každého člověka, který jde tak, jak může, jak ho vede vlastní srdce, nejčistší úmysl.
Určitě bych film doporučila dětem a studentům. 20. století bylo vskutku děsivé a nemyslím, že děti by měly žít ve vákuu falešného ráje, neboť pak nebudou na život připraveny a nikdy nemůžeme vědět, co nás kdy potká. Odmala bychom měli vidět dobro i zlo, umět rozlišovat, vidět hrdinství i zbabělost. Abychom se mohli v okamžik, který přijde, co nejlépe rozhodnout. Protože člověk se vždy musí nějak rozhodnout. Neexistuje něco mezi, dvojakost, proplouvání...
Buď žiji život podle svých nejčistších úmyslů nebo ne. Jiné cesty není...Tak ať se vždy správně rozhodneme a žijeme své hrdinské životy.

Treaser 2
Z rozhovoru o důvěře

"Budu-li o nějakém dítěti přesvědčen, že z něho nic dobrého nevyroste, že „zraje pro šibenici“, pak aktivně činím něco pro to, aby se takovým stalo, a moje očekávání naplnilo. Naštěstí to ale platí i v opačném směru." psycholog PhDr. Jaroslav Šturma.
 Děkuji Alči od nás ze studia, která mi to poslala... Naší prací v TALENT drama studiu se snažíme přesně o to, odhalit Krásu v lidech, kterou už mají v sobě stejně od nepaměti, nebo dobře...od narození...(z knihy Marka Orka Váchy Neumělcům života). EM
Vacha
Všechno chce čas 
Všichni chceme všechno hned. Neumíme čekat, být trpěliví, nechat věci působit a ve správný čas doznít. Trpělivé jsou děti, děti se baví, žijí přítomným okamžikem, neptají se kdy a co z toho. Prožívají spontánní radost ze hry, ale i spontánní nudu či nechuť. Prožívají vše naplno, bez nějakého ale.
Všechno chce čas, když to má k něčemu pořádnému být. Pokud se nemá klouzat po povrchu, ale jít do skutečné hloubky, vyjít z podstaty. A to stejné platí i o kreativní práci s dětmi či dospělými.
Ivan Vyskočil jednou řekl krásnou věc: „Až po třech letech je Psychoterapie k něčemu. To je ta doba, kdy se člověk naučí pracovat sám se sebou.“ Jenže většina lidí, když nevidí výsledky ihned, utíká, přechází jinam, zkouší jiné věci, kde si myslí, že konečně už to bude ono a našel rychlou cestu k sobě. Rychlý a jednoduchý návod ale neexistuje. Je to chiméra. Nic rychlé a jednoduché nezapustí kořeny hluboko. Pak stačí, aby zafoukal vánek a vše jistoty a „kořeny“ jsou tatam. Vše chce čas. Čas léčí, čas mění lidi, čas odděluje pravé věci od nepravých.
Někdy se dokonce může zdát, že je to i ono. Není při kreativní práci těžké z člověka udělat loutku, přizpůsobit ho svým představám a požadavkům, zatlačit, pohrozit – metoda cukru a biče - a pak člověk dělá, co se mu nařídí a ono to může i vypadat. Docela pěkně. A všichni si tleskají, jak jsou šikovní, nebo jak jejich dítě umí krásně recitovat a zvednout nožičku, uculit se do diváků nebo roztomile zakřičet. Jenže děti nejsou infantilní jedinci, prostředkem našich tužeb a vlastní kreativity, našich ambicí. To oni jsou kreativní. Vpravdě a opravdově kreativní a my bychom se od nich měli v této věci učit.
Jsou daleko hlubší bytosti, které umí a vidí věci, které my jsme už dávno ztratili nebo je už nejsme schopni vidět. Příliš jsme ponoření do pokroucené reality. Děti jsou ještě propojené s hloubkou skutečnosti, s něčím mezi. Dítě rozeznává jasné hranice mezi realitou a hrou a přitom se nechává unášet hrou, jakoby to byla pravá skutečnost. Od podstaty jsou děti kreativní. Jen my dospělí jsme kreativitu ztratili. Nám už zbyla jenom jasná představa a jistota, co je dobře a co špatně, jak to ve světě chodí. A budeme se s druhým o naší pravdu prát.
Děti se nechávají nést, neznají skutečný obsah slova trpělivost. Protože prožívají a žijí v přítomném okamžiku se svými touhami a představami, které však nespoutávají jejich radost a naplnění daného okamžiku. Naplno prožívají všechny pocity – radost, lásku, nechuť, nudu, hněv. Nerozeznávají radost, ale… lásku, ale…nechuť, ale. Prostě radost je radost, láska je láska, nechuť je nechuť, nuda je nuda a zlost je zlost. Jenže trpělivost není z těchto pojmů, trpělivost jen odkazuje k některému z těchto pojmů. A proto ho děti nemohou znát. Obsah slova trpělivost známe jen my, dospělí. Kéž bychom ho znát nemuseli. A když ho už známe, buďme trpěliví a dopřejme všemu čas, který správné a pravé věci oddělí od našich zoufalých a bludných představ. Kdyby a jak a možná…
Erika Merjavá
Krátké zamyšlení o slově: Slovo je pojmenovaná myšlenka a dává do pohybu věci. Je nic a je všechno. Může být jedem, který otráví celého člověka a jed přenáší dál, jak píše švýcraský psychiatr Jung, nebo může být tvůrčí silou v životě člověka i světa. Může bořit i tvořit. Proto člověk musí pěstovat a uvědomovat si slovo, která nenápadně, ale o to silněji uvádí věci do pohybu. Erika Merjavá
Komunikace: Základ je, aby člověk pochopil a porozuměl sobě. Aby se naučil se sebou komunikovat. Když se pochopí a porozumí si, naučí se komunikovat se sebou, naučí se komunikovat i s okolím, se svým životem a se světem. Erika Merjavá